Příběh z knihy Psychologie vítězství

Když jsme si s jedním sportovcem povídali den před jeho prvním finálovým vystoupením na té nejvyšší úrovni, nechal jsem jej mluvit, o čemkoli bude chtít. Došlo tak na spoustu různých témat. Řešili jsme výchovu štěňat, televizní seriály i to, na co se nejvíc těší.

Ale opakovaně se vracela jedna myšlenka – „hlavně nesmím pokazit ten začátek“. Bál se, co s ním udělá finálová atmosféra. Tisíce lidí na místě. Mnohonásobně víc diváků u televize. Možnost zapsat se do sportovní historie a dokázat něco, o čem sní snad každý mladý sportovec.

„Bojím se, že se mi budou strašně potit ruce.“

Ihned by vás možná napadla odpověď: „Neboj se, to bude dobrý! Vše dobře dopadne, určitě to zvládneš a ruce budou jistojistě suché.“

Takový ten komunikační styl, kterým chráníme děti před obavami – i když vycházejí z reálného základu. Když řeknete dítěti, které jde k zubaři, že to „určitě nebude vůbec bolet“, neposkytnete mu tím řešení dané situace. Jde o vytvoření bubliny iluzí, ve které se dítě cítí o něco lépe. Pak ale ta bublina praskne a šok z toho, co je mimo ni, nebude o nic menší, než kdyby na něj bylo dítě připravené – ba právě naopak.

Bublinovitý přístup je opakem proaktivity. Nejde o převzetí kontroly nad situací, ale o zaboření hlavy do písku, o jednu z mnoha forem „útěkových myšlenek“. Raději než abychom odháněli černé myšlenky, jsme je vytáhli na denní světlo.

„Pojďme se na to podívat. Co je ten scénář, kterého se bojíš?“

„Že tam přijdu a budu tak vynervovaný, že začnu špatně.“

„Rozumím. Co bychom s tím tedy mohli udělat? Můžeme se snad rozhodnout, že začátek výkonu bude určitě skvělý?“

„Ne.“

„Proč?“

„Nemám to pod kontrolou. Nemůžu ovlivnit soupeře, náhodu…“

„Jasně. Pojďme tedy najít to, co pod kontrolu máme.“

„Přípravu.“

„Určitě. Přesně víš, jak se rozcvičit, jak se nachystat. Na tom se nic nemění. To, co může být jiné, je to, že budeš o něco nervóznější než obvykle. Ale s tím jde přece taky něco udělat.“

„Můžu se při rozcvičce víc zaměřit na koncentraci, myslet jen na tady a teď a na přístup, který chci mít, místo toho, abych skákal k těm černým myšlenkám.“

„Super! A co když přijdou ty obávané zpocené ruce?“

„S tím jde taky něco udělat. Mám na to nějaké pomůcky. Nachystám si je a budu je mít u sebe, kdyby bylo potřeba.“

„Paráda. A teď ještě jedna věc. Proč se tak bojíš té možnosti, že by začátek nebyl ideální?“

„Protože chci strašně moc vyhrát.“

„Vyhrál jsi už někdy i po horším začátku?“

„Jasně, mnohokrát. Jsem bojovník, je to moje silná zbraň. Ale bojím se, že mě to pod tím tlakem semele. Že ztratím sebedůvěru a začnu blbnout.“

„Dejme tomu, že zítra nezačneš ideálně. Jak se v tu chvíli budeš cítit? Co tě bude napadat?“

„Že jsem blbec,“ zasmál se. „Budu si nadávat, vrtat se v tom, snažit se to napravit, zlomit. Budu na sebe moc tlačit.“

„Co s tím?“

„Stopka. Nepouštět se do těchto myšlenek. Opakovaně si připomínat, co chci hrát, jak se chci chovat. Netlačit, nechat výhru, ať přijde sama. Soustředit se jen na teď, ne příštích pár vteřin. Věřit svojí přípravě.“

„Jasně – přesně víš, jak na to. Dejme si to tedy za cíl. Ať už zítra začneš jakkoli, tvoje reakce na ten úvod bude fantastická. Půjdeš do dalšího výkonu soustředěný, s čistou hlavou, s tím dynamickým přístupem, který máš, když se cítíš skvěle, a s tím, že budeš věřit svým automatismům. To jsou věci, které jsou v tvojí zóně kontroly. Dokážeš to?“

„Jo.“

Jak to dopadlo? Začátek se nepovedl podle ideálních představ. Ale jeho reakce byla skvělá a zbytek výkonu byl konzistentní. Dokázal prodat svůj standard. A to pod tlakem dokáže málokdo. Přestože mi pak řekl, že se mu ruce na začátku skutečně potily jako nikdy předtím, dokázal vyhrát a zapsat si fantastický úspěch. I proto, že byl ochoten vystoupit z bubliny a na ty zpocené ruce a všechny další dopady zvýšeného tlaku se proaktivně připravit.

Věděl, jak reagovat na různé scénáře – nejen ten pohádkový.

CO SI Z TOHO ODNÉST: Nenechte se strhnout tendencí k útěku před nepříjemnými záležitostmi. Učte sami sebe (či své děti a svěřence) proaktivitě. Nejlepším receptem na úzkostné myšlenky typu "co když se stane ..." je odpověď "i na to jsem připraven, udělám tohle a tohle."

Přečtěte si desítky dalších příběhů a praktických doporučení v nové knize Psychologie vítězství:

Další inspirace: Učte se od těch nejlepších

Unikátní rozhovory Václava Petráše s hosty o mentálních aspektech výkonu.