Kniha Psychologie vítězství je nyní k dispozici!

Makám jako nikdy dříve

Uvedeme si ještě jeden z mnoha typů výkonnostních krizí, s nimiž se setkávám, který je však v něčem specifický. Opakovaně jsem se sportovci řešil následující scénář: V určité fázi své kariéry se rozhodnou, že do sportu začnou dávat své maximum. Obvykle jde o sportovce v úvodních letech jejich profesionální dráhy.

Vede to třeba k tomu, že během přestávky před následující sezonou změní svou životosprávu, odsunou do pozadí jakékoli distrakce, do kondičních tréninků chodí v plné intenzitě a ještě si individuálně přidávají něco navíc. Doplní k tomu často i určitou formu specializovaných technických tréninků a mentální přípravu.

Jenže pak přijde samotná „ostrá“ sezona a výkonnostní křivka někdy nenásleduje tu tréninkovou. Místo toho, aby sportovec zažíval svůj nejlepší start do sezony, se nakonec ocitne v jednom ze svých nejhorších.

Stejně jako u jiných výkonnostních „krizí“ hledáme logickou příčinu. Obvykle svou roli sehrává určitá forma nerealisticky nastavených očekávání. Sportovec si v průběhu těžké letní přípravy například opakovaně představuje vytouženou odměnu – zdvihnutý pohár, reprezentační pozvánku či třeba novou smlouvu.

Jenže všechny podobné cíle jsou mimo jeho zónu kontroly. Investuje tak veškerou snahu a energii do něčeho, co nemůže zcela ovlivnit, místo toho, aby se trpělivě soustředil na správný proces a nechal vnější „odměny“, ať přirozeně přijdou.

Uveďme si to na konkrétním příkladu. Sportovci se povedl poslední závod sezony a skončil v něm poprvé v kariéře na stupních vítězů. Inspirován tímto úspěchem se v následující několikaměsíční přestávce rozhodl naplno investovat veškerou svou energii do přípravy na příští sezonu. Posouval se dopředu po všech možných stránkách a v předvečer nového ročníku se cítil fantasticky připravený.

Na základě toho si stanovil pro nadcházející sezonu jasný cíl – pětkrát skončit na stupních vítězů. První závod vůbec nedokončí kvůli technickému problému, s nímž nemohl nic udělat. Ve druhém podá kvalitní výkon, ale skončí čtvrtý. Ve třetím se v příliš riskantní snaze konečně prokousat na stupně vítězů dopustí chyby, která jej stojí dobré umístění.

Tento sportovec pak může mít pocit, že je ve výkonnostní krizi. Výsledková realita nové sezony totiž vůbec neodpovídá jeho pohádkové představě a s každým proběhlým závodem se jeho nastavený cíl (pět pódiových umístění) stává těžším a těžším, protože se mu zmenšuje počet příležitostí. S tím se pak pojí tendence začít uvažovat formou „teď už to pódium musím urvat, jinak byla všechna ta práce zbytečná“, z čehož jistě cítíte obrovský tlak, který je nyní spojen s dalšími výsledky. Očekávat pak lze přemotivovanost, zvýšenou nervozitu a úzkost, výkyvy v sebedůvěře, ale ostatně i pokles motivace.

Někdy jde na sportovcích vypozorovat určitý pocit křivdy, protože to brali tak, že si po extrémně poctivé přípravě skvělé výsledky přece „zaslouží“.

Opět jsme u vám již důvěrně známého procesu, jak sportovec může sám sebe uvrhnout do výkonnostní krize skrze nesprávnou interpretaci toho, co se děje. To, že se sportovec rozhodne posunout svou přípravu na vyšší úroveň, je samo o sobě výtečné. Je to cesta, jak ze sebe dostat maximum. Ale to nic nemění na tom, že je stále potřeba se držet stejných mentálních principů jako v jakékoli jiné době. Specificky pak dávat si cíle, které jsou uvnitř zóny kontroly. Zaměřovat se na sebe a svůj růst, nikoli na porovnání s ostatními. Brát pokrok jako postupné a trpělivé posouvání svého dlouhodobého standardu, nikoli jako jednorázové poskoky.

Kvalitní příprava je nejefektivnější, když je dlouhodobá a konzistentní. Taková bude jen těžko, když se sportovec nedokáže vypořádat s tím, že nedostává okamžitou výsledkovou odměnu.

Když nyní na tréninku dřete dvakrát více než dříve, nebudou vaše časy nutně dvakrát rychlejší. S efektivně vynaloženou snahou se rozhodně budete zlepšovat, ale nesprávná práce s očekáváním a sebehodnocením vám může výkonnostně ublížit víc, než jak vám kvalitnější trénink pomáhá.

Pokud jste právě v tomto období, kdy jste svou přípravu výrazně zintenzivněli, vraťte se ke kapitole „Sebevědomí“ a připomínejte si, jak máte správně pracovat s informacemi o své výkonnosti.

Někdy se setkávám s ještě jednou příčinou výkonnostní nekonzistence, která je spojena se zlepšenou přípravou. Představme si třeba voltižistku, která podává nejlepší výkony, když pociťuje značné nabuzení spojené s nervozitou.

V posledním půl roce výrazně zlepšila svou přípravu včetně takových detailů, jako kvalitnější strava, lepší spánek či pravidelný mentální trénink. Když tak nyní přijde soutěžní výkon, cítí se nesrovnatelně připravenější. S tím pak ale souvisí také to, že je její přirozená nervozita před výkonem podstatně nižší, než na co byla zvyklá.

V dřívějších letech totiž před každým soutěžním výkonem pociťovala silnou trému a snažila se proto těsně před ním uklidnit. To ji pravidelně dostávalo tam, kam potřebovala – na její optimální úroveň nabuzení.

Jenže nyní je před výkonem spíše „docela klidná“ a její návyk ještě více se uklidňovat je kontraproduktivní. Nepodává pak standardní výkony, protože není v optimálním mentálním nastavení.

Není to nic neřešitelného – o flexibilní přípravě na výkon jsme v této kapitole podrobně mluvili. Je pouze potřeba chápat, že se změnou v přípravě může dojít k tomu, že bude potřeba aktualizovat své povědomí o tom, jak své schopnosti co nejefektivněji využívat...

Další inspirace: Učte se od těch nejlepších

Unikátní rozhovory Václava Petráše s hosty o mentálních aspektech výkonu.