Ironické chyby a jak se jim vyhnout
Hlavně nesmím trefit to jezero...A sakra...Možná jste si už někdy všimli zvláštního úkazu. Když vás napadne, že se něco nesmí stát, s až nápadnou pravidelností se právě to stane. Jak lze tento fenomén vysvětlit a lze se mu nějak bránit?
V tomto článku se zaměříme na velmi specifickou podoblast sportovního výkonu - budeme se bavit o situacích tohoto typu:
Hlavně se nesmím zakoktat...Hlavně nesmím zakopnout a upadnout...Hlavně při rozehrávání rohu nesmím trefit toho prvního protihráče...
Toho, že se v takových chvílích poměrně často stane právě to, co si nepřejeme, si všiml Daniel Wegner (1994), americký psycholog, který tomuto fenoménu zasvětil podstatnou část své kariéry. A přišel s teorií, která se pokouší tento jev logicky vysvětlit.
Teorie ironických procesů mentální kontroly
Daniel Wegner se proslavil větou „nemysli na růžového slona“. Zkuste si to sami. Pokuste se donutit po přečtení této věty zcela vypudit z mysli růžového slona.
...
...
...
...
...
...
Povedlo se? Je to těžké, ba přímo nemožné – jedná se v podstatě o paradox, začarovaný kruh. Každá další snaha o „zahnání“ této myšlenky ji znovu a znovu navrací. Jde pak o takzvanou „ironickou chybu“ - stane se nám přesně to, o co se snažíme, aby se nestalo.
Jaké to má vysvětlení? Půjdeme na to postupně. K „ironickým chybám“ dochází právě v okamžiku, kdy se snažíme o mentální kontrolu. Tedy v takové situaci, kdy nenecháváme svému myšlení či cítění volný průběh, ale snažíme se o vědomou kontrolu („na tohle teď nechci myslet“, „teď nesmím být nervózní“, „nechci už mít blbou náladu“).
Podle Wegnerovy teorie je ve většině případů naše snaha o mentální kontrolu úspěšná. Pokud na ní tedy máme dostatek „mentální kapacity“. Je-li však naše mentální kapacita omezena (například vlivem stresu, rozptýlení, nadměrné vjemové zátěže), může u snahy o mentální kontrolu dojít k ironické chybě (stane se přesně to, čemu jsme se snažili vyhnout – „teď nesmím být nervózní“ povede k ještě větší nervozitě, apod.).
Daniel Wegner se tedy snažil přijít na to, co se vlastně děje, když se snažíme o „mentální kontrolu“. Vycházel jak z psychologických, tak neurologických poznatků a výzkumů, na základě kterých popsal mentální kontrolu jako souběžnou činnost dvou procesů. Jelikož v určitých podmínkách je součinnost těchto dvou procesů velmi neefektivní a snaha o mentální kontrolu vede právě k fatálnímu selhání, nazval tyto procesy jako „ironické“.
Spolupráci těchto dvou procesů si můžete představit asi jako hádku dvou tvrdohlavých lidí. První z nich předhazuje své argumenty, a ten druhý na ně odpovídá „ale...“. Jakmile se první člověk unaví natolik, že již není schopen přijít s dalšími argumenty, slyšet bude už pouze druhý člověk a jeho negativistická vyjádření.
Takto nějak si lze představit "spolupráci" dvou procesů mentální kontroly
Když tedy máte špatnou náladu a chcete si ji zlepšit, první z procesů mentální kontroly má na starosti to, aby nacházel takové obsahy, které k tomuto cíli povedou – v tomto případě to mohou být například myšlenky na blízkou osobu (manželku), na vašeho pejska, na to, že se těšíte na večerní zápas svého oblíbeného týmu. Jenže druhý proces mezitím hraje roli „pochybovače“ a předhazuje naopak takové obsahy, které půjdou přesně proti těm prvotním – například myšlenky na to, že jste se vlastně ráno s manželkou pohádali, že musíte s pejskem k veterináři a že váš oblíbený tým nejspíše prohraje. A jelikož je druhý proces mnohem méně náročný na mentální kapacitu, v situaci, kdy jí nemáte dostatek, zůstane z původní snahy o pozitivní změnu nálady paradoxně pouze záplava negativních myšlenek.
Možná si říkáte, proč tedy tak zdánlivě škodlivý druhý proces vůbec existuje. I on má však svou užitečnou roli. Dokáže rychle a jednoduše analyzovat problémy. Když je student pár dní před zkouškou nervózní a snaží se uklidnit, právě tento druhý proces mu bude předhazovat konkrétní myšlenky, proč by měl být nervózní – například specifické části učiva, které zatím nemá dobře zvládnuté, a na které by se tak měl zaměřit. Když se sportovec snaží uklidnit a uvolnit, právě druhý proces ho bude upozorňovat na ty svaly, které jsou napjaté, apod. Tento proces jednoduše poukazuje na ta nejvíce problematická místa – na pomyslné díry v lodi, které je nutné opravit předtím, než vyrazí na vodu.
Takže jak může vypadat takovýto souboj myšlenkových procesů během sportovního výkonu?
Golfista se chystá na další ránu a všimne si malého jezírka poblíž místa, kam chce míček zahrát. Začne pociťovat obavy, neboť v minulém kole právě tam jeho rána skončila. Snaží se však o pozitivní přístup a pokusí se o „mentální kontrolu“ - říká si „buď v klidu, mysli pozitivně, dáš to přesně tam, kam míříš, dobře to dopadne“. Jak už však víme, zároveň s tím se ozývá i druhý, pochybovačný proces, který golfistovi předhazuje vzpomínky na pokažené rány, myšlenky na to, že když trefí vodu, ztratí šanci na vítězství v turnaji, či třeba na to, že cítí napětí v rukou a rána tak nejspíše nebude dobrá.
A to jsou optimální podmínky pro vznik ironické chyby – vysoká mentální zátěž (silný tlak situace, stres) v kombinaci s něčím, čemu se hlavně chceme vyhnout a co se snažíme zatlačit pryč z našeho vědomí. Vinou nedostatku mentální kapacity bude mít druhý, "pochybovačný" proces jasně navrh. V těchto chvílích se nápadně často stane právě ta nejhorší možná chyba.
Jak tomu zabránit?
Když se na to podíváme logicky, existují dva hlavní způsoby, jak se těmto ironickým chybám vyhnout. Několikrát jsem zmiňoval, že k nim dochází v okamžiku, kdy je limitována mentální kapacita. Z toho tak nutně vyplývá, že je zcela zásadní být schopen ve výkonových situacích svou mentální kapacitu využívat efektivně – tím myslím zejména schopnost pracovat se svou koncentrací pozornosti a s projevy stresové reakce.
Jde o komplexní problematiku, které se budu věnovat v některém z dalších článků, ale pokusím se jí popsat alespoň ve zkratce – neklidné, nervózní myšlení vede k tomu, že se soustředíme na všechno možné, jenom ne na aktuální výkonovou situaci. V takové chvíli se musíme „prokousávat“ obrovským množstvím nadbytečných podnětů (myšlenek). A to je extrémně neefektivní. Velmi často je nutné v takové situaci nejprve zklidnit tělo (vypořádat se s projevy stresové reakce) a následně soustředit veškerou pozornost na aktuální vnější podmínky. To by vám mělo umožnit mít k dispozici dostatek mentální kapacity na to, aby byla vaše snaha o mentální kontrolu úspěšná.
Pro vysvětlení druhého způsobu, jak se ironickým chybám vyhnout, se musíme vrátit na začátek článku. Zmiňoval jsem, že k ironickým chybám dochází v okamžiku, kdy se pokoušíme o mentální kontrolu. Takže co je úplně nejjednodušší obrana? Nepokoušet se o mentální kontrolu. Všimněte si toho, že podle této teorie není problematická ta prvotní myšlenka "hlavně nesmím udělat tohle", ale až chvíle, kdy se tuto myšlenku snažíme "zahnat". Řešením tak může být v opravdu vypjatých chvílích do přirozeného toku myšlenek a pocitů nezasahovat. Přišly obavy? Nebojujte s nimi. Přemýšlíte o jezírku, které nechcete trefit? Nesnažte se tu myšlenku zahnat. V danou chvíli může být nejlepším řešením pracovat s tím, co přišlo, a ne proti tomu.
V tuto chvíli už se pohybujeme v hodně specifické oblasti sportovní psychologie a tato rada se tak může zdát být v rozporu s drtivou většinou běžných pouček. Vždyť vám v podstatě říkám, abyste mysleli negativně. Jenže v těchto konkrétních situacích se skutečně může jednat o nejlepší variantu.
Když jde fotbalista kopat rozhodující penaltu, v ideálním případě je soustředěný, má jasnou představu o tom, co chce udělat, filtruje jakékoli distrakce a myšlenka "hlavně nesmím minout bránu" ho ani nenapadne. Ale co když ho začnou přepadat obavy? Co když pociťuje strach, že netrefí bránu? Měl by se v tuto vypjatou chvíli snažit o to, tyto negativní pocity a myšlenky zahnat? Pak by se vystavoval velmi vysokému riziku ironické chyby. Měl by tak tento strach raději využít a nebojovat s ním.
Strach má špatnou reputaci, protože žijeme v době, kdy se přece všichni chceme (a máme) neustále cítit skvěle. Ale strach je jedním z nejlepších nástrojů, které nám evoluce ponechala.
Schopnost vyhnout se něčemu, z čeho máme strach, je jedna z nejpřirozenějších dovedností našeho organismu. Proto je takzvaná „vyhýbavá motivace“, když se snažíme primárně vyhnout možnému negativu, a až sekundární je pro nás možný pozitivní zisk, specifickou formou „obrany“ proti ironickým chybám. Nedochází při ní totiž k oné riskantní snaze o mentální kontrolu.
Jde o dlouhodobé, obecné doporučení pro optimální sportovní výkon? Nikoliv. Jde o specifické výkonové situace. Když je pro mě nejdůležitější hlavně netrefit jezero, ať už míček skončí od jamky metr, nebo patnáct, protože to mi stačí k vítězství v golfovém turnaji. V tu chvíli je vhodné akceptovat fakt, že bojovat se strachem a negativní myšlenkou by pro mě bylo v dané chvíli o dost riskantnější, než s nimi spolupracovat.
Mít z něčeho obavy není ostuda ani pro sportovce, natožpak v situaci, kdy potenciální ztráta výrazně převyšuje možný zisk. Takových situací není ve sportu mnoho, ale je dobré si uvědomit, že neexistuje jeden univerzální „pozitivní mindset“ který se hodí ve všech možných situacích. To by bylo až podezřele jednoduché.
V tomto textu jsem se pokusil o razantní zestručnění a zjednodušení tématu, které jsem původně zpracoval ZDE , pokud tak máte chuť ponořit se do této problematiky ještě o dost podrobněji, doporučuji vám si tuto práci přečíst.
Snad vám tento článek poodhalil, do jakých detailů se lze v rámci problematiky psychologie sportovního výkonu ponořit. A že strach není vždy vhodné přebíjet pozitivním myšlením.
- Mgr. Václav Petráš
Wegner, D. M. (1994). Ironic processes of mental control. Psychological review, 101, 34-52.
