Jak navázat lepší vztah s rodiči vašich svěřenců? Jak rozvíjet zdravou týmovou kulturu? Jak provokovat samostatnost a vnitřní motivaci svěřenců? Přečtěte si tipy pro mládežnické trenéry. (Aktualizováno - nové tipy #2 a #6)

1. Od historek ke kultuře

Vždy se snažte co nejvíce přizpůsobit konkrétnímu sportovci či týmu - ať už jde o volbu náročnosti cvičení či vymýšlení týmového pokřiku.

Když jeden z nejlepších hráčů v mládežnickém fotbalovém týmu odehrál katastrofální zápas, trenér se snažil přijít na to, čím to bylo způsobeno.

Zjistil, že bratr tohoto hráče o víkendu slavil narozeniny. Chlapec tak hrál den před zápasem asi do dvou hodin ráno nové hry na Playstationu a těsně před zápasem se přejedl slavnostními palačinkami se zmrzlinou.

Z této úsměvné příhody se stal týmový folklor a od toho dne si pak na konci posledního tréninku před zápasem hráči vždy společně zakřičeli "Palačinky nejíme, Playstation odpojíme!".

Takovéto využití konkrétní historky pro následné utváření týmové kultury je pro mladé sportovce mnohem srozumitelnější, než obecná hesla a doporučení, jako "Hlídejte si životosprávu!".

2. Můj nejlepší spoluhráč

Čím více zapojíte samotné svěřence do vytváření týmových pravidel, tím větší je šance, že je skutečně „přijmou za své“ a že nepůjde o něco, co budou dodržovat pouze pod dozorem.

Když proto s týmy řeším témata, jako je lepší fungování kolektivu, nejdu na to nikdy formou přednášky a stanovování „externích“ pravidel („Musíte se chovat takhle…“). Rád používám třeba následující cvičení – chci od každého člena kolektivu slyšet krátké povídání o nejlepším spoluhráči, jakého kdy měli.

Neříkají jeho jméno, a ani to, zda jde o někoho ze současného týmu. Mluví pouze o tom, v čem byl právě tento spoluhráč tak skvělý. (Poznámka – zajímavým zpestřením je i možnost mluvit o svém „nejhorším“ spoluhráči.)

I s mladými sportovci se tak zcela přirozeně dostaneme k tématům, jako je komunikace, reakce na chyby, vzájemná důvěra, inspirace či motivace, a to navíc se zcela konkrétními příklady.

Následně si s týmem stanovíme výzvu – co můžeme od zítřejšího tréninku začít společně (a každý jednotlivě) dělat pro to, abychom se více přiblížili onomu obrázku „ideálního spoluhráče“?

Z tohoto cvičení tak často vzejde celá řada následných cílů a výzev, na kterých s týmem pracujeme. A nejlepší na tom je to, že všechny vznikly z jejich vlastních hlav.

3. Nakopněte otevřenější komunikaci

Pokud chcete získat jedinečné informace a zároveň dát svěřencům najevo, že je berete jako individuality, nechte každého napsat odpověď na tuto otázku:

Možná zjistíte, že se rodiče jednoho z vašich svěřenců rozvádějí a těžko se mu nyní na tréninku soustředí. Nebo třeba to, že jeden z vašich svěřenců potřebuje nejprve vidět, jak někdo jiný dělá nové tréninkové cvičení před ním, aby ho dokázal pochopit. Nebo se dozvíte alespoň to, že je někdo fanouškem nějakého týmu, sportovce či filmu.

Všechny tyto informace vám mohou pomoci ještě více individualizovat svůj přístup k vašim svěřencům a otevřít další komunikaci. Rozhodně tím jasně svým svěřencům sdělíte, že vám na jejich názorech a postojích záleží.

4. Rozcvička s rodiči

Jestliže se vám nedaří navázat kvalitní vztah s rodiči vašich svěřenců a chcete s tím něco udělat, využijte k tomu třeba rozcvičku při domácích zápasech.

Během toho, co se váš tým rozcvičuje, zajděte se pozdravit s přítomnými rodiči, řekněte jim, na čem jste se sportovci tento týden pracovali (a co tedy mají rodiče během zápasu náležitě ocenit) či co jsou hlavní pokyny, které jste hráčům před zápasem udíleli.

Touto pravidelnou několikaminutovou konverzací můžete rodičům prokázat, že je chcete co nejvíce zapojit a informovat, ale zároveň tím napomáháte i tomu, abyste sjednotili vaši a rodičovskou hodnotící perspektivu.

Když rodiče opakovaně uslyší (a v zápase pak uvidí), že vám nejde primárně o výsledek zápasu, ale o to, aby se každý jednotlivec posouval vpřed či o to, aby se hráči beze strachu snažili během zápasu využívat herní prvky, na kterých v poslední době pracovali, i když to zatím vede k častějším chybám, bude to k podobnému hodnocení nabádat i je.

Jednotnost v tom, co od mladých sportovců očekává trenér a rodič, či v tom, jakým způsobem se zápasy hodnotí v kabině a v autě po cestě domů, je důležitou součástí optimálně fungující sportovní organizace.

Mohlo by vás zajímat: Materiály pro rodiče (volně ke stažení)

5. Provokace autonomií

Pokud chceme, ať jsou mladí sportovci samostatní, zodpovědní či vnitřně motivovaní, musíme to v nich určitým způsobem rozvíjet. I za cenu toho, že to z krátkodobého hlediska může vést k jistým negativům.

Skvělým příkladem je fotbalový trenér osmiletých fotbalistek, který před každým zápasem nominoval dvě kapitánky, které měly v přestávce za úkol ostatním říct, co se týmu zatím dařilo, co mohou hráčky zlepšit a jak chtějí hrát v další části utkání.

Trenér pouze stál opodál - byl připraven poradit, ale chtěl, ať tato reflexe a rozhodování vychází primárně ze samotných hráček.

Tento přístup nepřinesl ovoce okamžitě. V první odpovědi na otázku "co chcete dělat v další části utkání" údajně zaznělo něco o tom, že by hráčky chtěly jezdit na jednorožcích.

Stejně tak se kouč setkal s překvapenými výrazy rodičů, kteří v dané chvíli nerozuměli tomu, proč trenér velkou část přestávky pouze mlčí a poslouchá, o čem se hráčky baví (tento "problém" se však podařilo vyřešit tím, že svůj přístup trenér s rodiči probral a dobře jim vysvětlil, v čem tkví jeho výhody).

Viditelné pokroky v samostatnosti a vnitřní motivaci hráček se však postupně dostavily.

Mladé fotbalistky dokázaly stále lépe a lépe hledat pozitiva i prostory pro zlepšení a jejich rozvířená zvědavost se pak dala výborně využívat i na tréninku, kde následně přicházely s nápady, jak by mohly různé oblasti své hry dále zlepšovat.

Od rodičů jedné z hráček pak třeba trenér zjistil, že začala o víkendu vstávat brzy ráno a pouštěla si záznamy zápasů Barcelony, ze kterých si dělala poznámky a nákresy, aby byla ještě lépe připravená na poločasové analýzy či vymýšlení tréninkových cvičení.

Během zápasů začaly být i hráčky na střídačce tak ponořené pouze do vnímání toho, co se děje na hřišti, že když s nimi chtěl trenér prohodit pár slov, začaly mu odpovídat "Pšt, až o přestávce, teď musíme sledovat, co se děje."

Nakonec byly hráčky schopné přicházet s tak zajímavými postřehy, že si některých z nich sám trenér během zápasu vůbec nevšiml.

Jde o výtečnou ukázku prostředí, ve kterém se samostatnost, iniciativnost a přicházení s vlastními nápady nejenom oceňuje, ale vyloženě provokuje.

6. Učíme se chybovat

Strach z chyb je pořádnou brzdou ve vývoji jakéhokoli sportovce. A není asi žádným tajemstvím, že i na vrcholové úrovni umí způsobit paralyzující neplechu. Chcete, aby tomu u vašich svěřenců bylo jinak? Můžete začít třeba od těchto dvou aktivit:

Na začátku tréninku dejte svěřencům za úkol představit si, jaký výkon dnes chtějí podávat. Každý by si měl říct jeden konkrétní cíl, se kterým dnes do tréninku půjde („Budu zkoušet hrát v plné rychlosti.“)

Pak ale nadhoďte i otázku „A co když to nepůjde/co když se to nepovede?“ Snažte se rozvířit otevřenou diskuzi o tom, jak se cítíme, když se nám nedaří, jak nás to ovlivňuje a k jakým odchylkám v přístupu to často vede (frustrované „vzdávání se“ či třeba naopak křečovitá přemotivovanost) a co s tím lze udělat.

Převedete tak selhání na scénář, který k jakémukoli našemu snažení logicky patří, a na který se můžeme (a potřebujeme) připravit.

Druhou jednoduchou aktivitou pak může být to, že na konci tréninku nadhodíte otázku „Co jsme dneska pokazili a kam nás to posunulo?“ V ideálním případě se sami do besedy zapojíte a podělíte se třeba o to, jak jste při určitém cvičení znejistěli, protože se ukázalo, že je mnohem jednodušší, než jste předpokládali. Pokud na sobě pracujete a učíte se zvládat své vlastní chyby, proč do tohoto procesu nedat nahlédnout svým svěřencům? Snažte se i v oblasti zvládání chyb být vzorem.

Podobnými rozhovory pomáháte udělat z chyb zcela běžnou věc, která může být v našem rozvoji velmi prospěšná, když k ní určitým způsobem přistoupíme.

7. Kdo osladil trénink?

Jednou z podstatných lekcí v jakémkoli kolektivu je to, že by si jednotliví členové neměli vzájemně kazit náladu, ať už se ten den cítí jakkoliv. Při snaze o podání dobrého výkonu a občasné frustraci při učení se nových dovedností se na tento aspekt někdy zapomíná.

Originální způsob, jak k tomuto lze přistoupit ve výchově mladých sportovců, zvolil trenér, který vyrobil ze starého poháru a cukřenky novou trofej. Tým pak na konci každého tréninku zvolil toho hráče, který ostatním nejvíce "osladil" jejich den.

Mohlo jít o hráče, který se snažil ostatní podpořit, když se jim nedařilo (nebo když se nedařilo ani jemu samotnému), či třeba o hráčku, která dokázala i při náročném kondičním cvičení ostatní něčím rozesmát.

Zdůrazňování a oceňování i těch složek charakteru, které nejsou nutně přímo spojeny se sportovním výkonem, je zásadním krokem k vytvoření zdravé skupinové kultury.

Chcete se dozvědět více?

Desítky dalších tipů a praktických doporučení pro trenéry mládeže můžete získat v online programu s Mgr. Václavem Petrášem. Více informací najdete ZDE.