Sebevědomí I. - Nejčastější omyl

Tweet

Něco, co všichni chtějí, ale málokdo vlastně ví, co to je. Něco, o čem každý mluví, ale málokdo to dokáže popsat. Sebevědomí. V tomto textu se pokusím nastínit základní omyl, týkající se sebevědomí, vyplývající z toho, že je nesprávně pochopeno. Sebevědomí skutečně může mít každý. Jen musíte zahodit to, jak jste o něm doposud uvažovali.

Představte si basketbalový tým. Všichni basketbalisté v tomto týmu mají dlouhodobě úspěšnost střelby 50%. Dnes tento tým čeká důležitý zápas a vás zajímá, jak se cítí. A tak se jich zeptáte, jakou si myslí, že budou mít v tomto zápase úspěšnost střelby.

Jeden z basketbalistů řekne „Dneska se cítím skvěle, věřím, že budu mít úspěšnost 80%!“

Druhý basketbalista řekne „Včera na tréninku jsem se nějak necítil, asi jsem z formy. Myslím, že tak 20%“.

Třetí basketbalista řekne „Padesát procent“.

Jen jeden basketbalista je sebevědomý. Jen jeden basketbalista demonstruje optimální mentální návyky. Který to je?

Zkuste na tuto otázku odpovědět...

Odpoutejte se od klasického, „mainstreamového“ vnímání sebevědomí. Protože jinak byste asi automaticky ukázali na nejoptimističtějšího basketbalistu. A to je právě jeden z největších omylů, týkajících se sebevědomí.

Sebevědomí není optimismus. Zkuste být při čtení dalších řádků otevření trochu jinému přístupu k tomu, co to sebevědomí je. Poradím vám: Sebe – vědomí. Vědomí sebe.

Podívejme se na příklad s basketbalisty úplně jednoduše. Neexistuje žádný logický důvod, proč by se měla úspěšnost střelby těchto hráčů ze dne na den výrazně změnit. Je to něco, co dělají dlouhodobě, každý den, mnoho let, a jsou v tom nějak úspěšní. Proč by měl zrovna ten příští zápas všechno změnit? Proč by měl basketbalista najednou střílet o tolik lépe (či hůře)? Protože se dobře vyspal? Protože má dobrou náladu? Přišel snad najednou na to, že je vlastně pravák a doteď házel levačkou? Nebo snad zrovna dneska trefí 80% svých střel, protože si řekl, že dneska trefí 80% svých střel? To je bláhové a iracionální. Kdyby to takhle fungovalo, byli by všichni konzistentně skvělí.

Sebevědomí (vědomí sebe) by měla být informace, ne pocit.

Moje úspěšnost střelby je padesát procent. Pracovat s touto informací, stanovovat si na základě ní cíle a hodnotit skrz ní své výkony, to je sebevědomí.

Basketbalista, který řekl, že bude mít úspěšnost 80 procent si bezpochyby myslí, že je sebevědomý. Ale ve skutečnosti si jen připravuje podmínky pro selhání. Tuto úspěšnost mít prostě nebude. Selže (a i kdyby se mu to povedlo, nepůjde o nic víc, než o nenapodobitelnou náhodu). Když to takhle bude dělat pokaždé, bude selhávat stále dokola. Jde jednoduše o chybně vyhodnocenou situaci, o naivní schovávání hlavy do písku. Otázka „jakou asi budu mít úspěšnost“ má správnou odpověď, a cokoliv jiného než 50% je chybou. „Nesebevědomý“ je tak jak basketbalista, který má obavy, že bude mít úspěšnost 20%, tak i ten, který očekává 80%. Nejsou si v danou chvíli správně „vědomi“ svých schopností.

Buďme k sobě zcela upřímní – jestliže jsem špatný střelec, nebudu znenadání dobře střílet. Jestliže jsem pomalý běžec, nebudu vyhrávat závody.

Jestliže neumím plavat, říkat si „dokážu cokoli si zamanu“ mě nad vodou neudrží.

Co mě může posunout dopředu, je trénink, práce, odhodlání. Abych měl sílu a vůli na sobě neustále pracovat, dávat do tréninku maximum, přidávat si ještě něco navíc, k tomu potřebuji jednu klíčovou věc – vědomí, že má snaha má smysl. Že existuje přímá souvislost mezi vynaloženým úsilím a tím, jaké výkony budu podávat. A abych tuto souvislost mohl vidět, musím být velmi přesný v hodnocení sama sebe, svých schopností a možností. A to je sebevědomí. Jasné vědomí toho, kdo jsem. A to v našem příkladu předvádí jen jeden basketbalista. Se svým chladným, zdánlivě nudným, padesátiprocentním odhadem.

Základem sebevědomí musí být objektivní logika a racionalita. Jeho největším nepřítelem je naopak náhodnost, pocit, že můj výkon je „v rukou vnějších faktorů“ - jako je třeba to, jestli se dnes cítím dobře nebo ne.

Být sebevědomým tedy znamená chápat přímou úměrnost mezi vynaloženou snahou a dosaženými výsledky. Vidět ve svých výkonech logiku, smysl. K tomu potřebujete splnit tři hlavní podmínky. Musíte mít co nejlepší povědomí o sobě, o svých schopnostech, o svých silných a slabých stránkách. Musíte mít co nejpřesnější povědomí o tom, co daná výkonová situace vyžaduje (tedy jakým způsobem své schopnosti aplikovat tak, aby to bylo co nejefektivnější). A musíte mít naprosto přesně ujasněno, co v rámci tohoto výkonu máte a co nemáte pod kontrolou. To by mělo vést k tomu, že budete svým výkonům rozumět. Že dokážete vysvětlit své dobré a špatné výkony. Že dokážete vysvětlit, proč jste se v něčem zlepšili. Že vaše snaha a výkony budou přímo úměrné. A to je základ sebevědomí. Nikoliv pocit, který přichází a odchází, ale konzistentní informace, znalost. Vědomí.

Jak by to tedy mělo vypadat správně? Jak pracovat se sebevědomím, jestliže nejde o pocit, který se snažím mít, ale o objektivní informace?

Vím, že jsem padesátiprocentní střelec. V tréninku tvrdě makám na tom, aby se to zlepšilo, individuálně trénuji střelbu, pracuji na své koncentraci, studuji své minulé zápasy, abych zjistil, v jakých situacích je má střelba nejefektivnější. Očekávám, že v každém zápase budu podávat obdobné výkony, tedy že má střelba bude kolem 50%, ať už mám dnes dobrou nebo špatnou náladu. A to, co si stanovím za dlouhodobý cíl, je jakýkoli posun dopředu. Když budu mít v příštích třech měsících úspěšnost střelby 53%, je to skvělý úspěch. To je efektivní práce se sebevědomím. Se znalostí sama sebe, podmínek, ve kterých se nacházím. Tak proč toho většinou nejsme schopni?

Problém je v tom, že lidé zaměňují sebevědomí a potenciál. To, že si chladnokrevně přiznáte, že momentálně jste schopni proměnit jednu střelu ze dvou, nemá nic společného s tím, že cítíte, že máte potenciál mít mnohem vyšší úspěšnost. Ale zrovna teď, v tuhle chvíli, tam výkonnostně nejste. A sebevědomí musí vycházet z dlouhodobě vypozorovaného stavu, nikoli z možného budoucího potenciálu.

Když jsem na gymnáziu hrál softball, nepatřil jsem mezi ty nejlepší pálkaře. Mé odpaly byly spíše technické než silové a mířily častěji na zem než do vzduchu, ale jelikož to bylo něco, co jsem měl velmi dobře natrénováno, dokázal jsem s tím v zápasech pracovat. Dovedl jsem najít mezeru mezi soupeři, nachytat je ve špatném postavení. A postupně, krůček po krůčku, jsem se zlepšoval a byl pro svůj tým stále užitečnější. Ale pak se stalo něco, co tento progres na nějakou dobu zcela zastavilo – trefil jsem homerun. Můj první odpal „za plot“ - fantastický zážitek.

Ale v tu chvíli se něco změnilo. Najednou jsem věděl, že takovýto odpal je v mých silách. Že někde ve mně je potenciál dávat homeruny. A od té doby se to stalo mým novým cílem a standardem. Když jsem šel na pálku, chtěl jsem trefit homerun, a vždy, když se to nepodařilo, byl jsem zklamán. Jak by taky ne, jednou jsem ho trefil, proč bych ho tedy neměl trefit vždycky? Navíc, to je přeci podle klasického uvažování ten správný „sebevědomý“ přístup – jdu na pálku a pevně věřím, že míček napálím až přes plot.

Už nikdy v životě jsem homerun nedal a než jsem se mentálně vzpamatoval a vrátil se zpátky ke „své hře“, stálo mě to obrovské množství frustrace, vzteku, zklamání a shazování se. Najednou jsem přestal vidět efekt tréninku – makal jsem, ale homeruny nikde. Tak jaký to má smysl?

Když jsem začal chodit na pálku pro homeruny, v podstatě jsem začal sázet do loterie – byl to pro mě ze statistického, objektivního a racionálního hlediska nesmyslný cíl. A chceme snad, aby naše sportovní výkony byly o tom, jestli si dnes vytáhneme šťastné číslo?

Nakonec jsem si musel přiznat, že homeruny prostě v danou chvíli nebyly mojí silnou stránkou. Ale to neznamená, že se nemůžu zlepšovat, že nemůžu podávat výborné výkony. Jen se potřebuji zaměřit na to, co umím, o čem vím, že dlouhodobě funguje, co jsou mé skutečné silné stránky. V tréninku na nich dál pracovat, snažit se je vypilovat, hledat stále další způsoby, jak se postupně zlepšovat. Ono povědomí o mém potenciálu (tedy ten jeden homerun, který jsem dal) by mělo sloužit k tomu, že budu vždycky vědět, že se mám kam posouvat. Ale nemůže to být mým sebevědomím.

Měl jsem se tehdy od začátku donutit k logické úvaze – podívat se na úspěšnost svých dosavadních odpalů v rámci mé softballové kariéry a z toho jasně vyvodit závěr: Jeden homerun nic nemění na dlouhodobých statistikách. Ty jsou chladné, těžko upravitelné jednou událostí, a nemění se, ať už mám jakoukoli náladu.

Sebevědomí je schopnost chladnokrevně (statisticky) zhodnotit své výkony

A právě na tomto obrázku lze znovu ukázat na jeden z největších omylů, na který často u sportovců (a nejen u nich) narážím. Omyl, že „sebevědomý hráč“ by přece šel na pálku s tím, že si jde pro homerun. Ale ve skutečnosti sebevědomý hráč, tedy takový, který si je vědom svých schopností z hlediska dlouhodobé zkušenosti a objektivního pohledu na informace, ví, že jeho silná stránka je v jiných, technických odpalech. Jeden trefený homerun na tom nic nezmění. Očekávat homeruny je špatná interpretace informací, nepochopení dlouhodobé statistiky. A povede k nesprávně nastaveným cílům, chybným hodnocením vlastních výkonů a k celé řadě dalších negativních dopadů.

Sebevědomí není jednoduché téma (navíc je to něco zcela jiného, než sebedůvěra, ale do toho se v rámci dnešního článku pouštět již nebudu), ale držte se těchto základních pravidel a jste na dobré cestě: Sebevědomí jsou informace. Sebevědomí je znalost. Vědomí toho, kdo jsem (co umím a jak), vědomí toho, co daná situace vyžaduje, a vědomí toho, co na dané situaci můžu a co nemůžu ovlivnit.

Sebevědomí znamená, že očekávám, že v závodě či zápase budu podávat obdobné výkony, jako na tréninku. Protože to je logické. Nikdy byste se neměli cítit špatně za to, že když se postavíte na start svého závodu, neočekáváte, že najednou budou výkony mnohem lepší, než jak to odpovídá vašim současným možnostem. Nemusíte s vervou natěšeného dítěte demonstrovat svůj optimismus ohledně výsledku, a přesto (respektive právě proto) můžete být sebevědomí.

Celá úvaha o sebevědomí je možná lépe pochopitelná, když se podíváme na jiné příklady.

Chtěli byste jít na koncert klavírní umělkyně, která se rozhodla na poslední chvíli zahrát na koncertě skladbu, kterou doposud nikdy nezvládla? Protože „si dneska věří“? Nechali byste si postavit dům od stavaře, kterému se doposud žádný projekt nepovedl, ale tvrdí vám, že se „cítí skvěle“ a proto se mu to tentokrát povede? Když se vaše dítě učí slovíčka do angličtiny, a umí jich objektivně polovinu, ale tvrdí vám, že jich na zítřejší písemce zvládne 80%, řeknete mu „výborně, správný sebevědomý přístup. Už se nemusíš učit.“?

V těchto příkladech byste netolerovali „sebevědomé“ zkreslování informací. Netolerujte to ani u sebe. Nebuďte zaslepeně optimističtí – to není efektivní přístup. Hledejte a vyžadujte po sobě objektivitu a chladnokrevnost. Nepadejte do pasti „holywoodského“ sebevědomí. Vzpomeňte si na příklad s basketbalisty a na to, že oněch 50% je jediná správná sebevědomá odpověď. Jestli věříte v to, že váš potenciál je mnohem větší, než vaše současné výkony, dokažte to akcí, přípravou, odhodláním. Nikoli tím, že si začnete klást v danou chvíli nesmyslně vysoké cíle nebo že se budete demonstrativně bít do prsou.

Tento článek je jenom krátkým nahlédnutím do problematiky sebevědomí, do budoucna mu budu určitě věnovat mnohem více prostoru. Hlavním poselstvím tohoto textu by mělo být asi něco takového: Uvažujte o své výkonnosti jako o schodišti, které budujete. Potřebujete přesně znát schody, které jste už postavili, abyste mohli vyměřit a pracovat na schůdku dalším. A vědět „tohleto jsou schody, které jsem doposud postavil, a tohle je schod, na kterém teď zrovna jsem a na kterém pracuji“ - to je sebevědomí. A není vůbec závislé na tom, jak až vysoko věříte, že budete ty schody schopni postavit. Stejně musíte postavit vždycky jen ten následující stupínek.

Sebevědomí je o schodech, které jste už postavili, ne o tom, kam až si myslíte, že povedou

Tweet

---