Sport je soutěživé prostředí. A to je dobře. Soutěživost je přirozený instinkt, na kterém není nic špatného. Ale to jen při splnění jedné podmínky - že jsme schopni odlišit soutěživost od srovnávání se.

Soutěživost znamená, že se snažíme podat v určité situaci co nejlepší výkon (ostatně původní význam latinského slova competere je "společně o něco usilovat"). Srovnávání znamená, že hodnotíme to, jestli byl daný výkon úspěšný či nikoli, čistě na základě porovnání s ostatními.




Podívejme se na jednoduchý příklad - výkon dětí na této fotce bychom mohli hodnotit na základě vzájemného porovnání. Ti, kteří doběhli mezi prvními = skvělý výkon. Ti, kteří doběhli mezi posledními = špatný výkon.

Toto hodnocení je sice velmi snadné, ale také značně zkreslující. Vůbec totiž nezohledňuje individuální rozdíly. Je klidně možné, že z hlediska svých aktuálních možností podal vítěz podprůměrný výkon. A dítě, které doběhlo poslední, možná předvedlo výkon, který v kontextu jeho předchozího vývoje naznačuje výrazný posun vpřed.

A právě schopnost soutěžit, ale zároveň se nehodnotit na základě aktuálního srovnání s ostatními, nýbrž na základě svého individuálního růstu, je důležitou součástí mentální výbavy odolného sportovce.

V tomto a příštím díle se na roli srovnávání podíváme z různých úhlů pohledu - a to skrze několik sportovních příběhů a příkladů.

Příběh 1. - "Není to nic mimořádného"




Kevin de Bruyne a Thibaut Courtois patří k oporám Belgické fotbalové reprezentace a jsou považováni za jedny z nejlepších hráčů na světě. Oba se například objevili v seznamu třiceti kandidátů na Zlatý míč 2018.

Tohoto velmi lichotivého hodnocení ve srovnání s ostatními hráči se jim však dříve nedostávalo.

"Garantuji vám, že kdybyste je viděli na tréninku, když jim bylo 14, řekli byste si 'no, něco v sobě mají, ale podle mě to není nic mimořádného.'"

Takto se o nich vyjádřil Eric Abrams, bývalý trenér Belgických fotbalových reprezentací do 15, 16, a 17 let, ve kterých se ani jeden z těchto hráčů nikdy neobjevil.

Proč? Z prostého důvodu - dozrávali v pomalejším tempu, než řada jejich vrstevníků. Jejich fyzicky a mentálně vyvinutější spoluhráči se dokázali zlepšovat rychleji a tudíž v aktuálním porovnání s ostatními vynikali.

Naštěstí se právě Belgie (a řada dalších národních asociací či sportovních organizací, jako třeba FC Barcelona) v poslední době začala zaměřovat na tzv. "late bloomers", tedy sportovce, kteří mají sice pomalejší křivku vývoje, ale pokud je jim poskytnuta stejná pozornost, důvěra a možnost posouvat se vpřed, jako sportovcům, kteří jsou na tom zatím ve srovnání s nimi podstatně lépe, mohou se i oni dostat na špičkovou úroveň.

Tato změna v přístupu k hráčům, kteří v porovnání s vrstevníky nevynikají, či se dokonce rozvíjejí pomaleji, vychází z toho, že vzájemné srovnávání je sice snadná forma hodnocení, ale přináší nám jen omezené a zkreslené informace.

Skrze porovnání aktuální výkonnosti jsme třeba schopni vybrat dvacet momentálně nejlepších hráčů pro reprezentační výběr do osmnácti let. To však neznamená, že jsme schopni odhadnout to, kam až se budou schopni jednotliví hráči jednou výkonnostně dostat.



Kam zmizela zlatá generace?

V Anglii se například mluvilo o nové zlaté generaci fotbalistů v době, kdy jejich reprezentační výběr do 17 let získal medaili na ME 2002. Celkově šlo o skupinu přibližně padesáti hráčů kolem Wayna Rooneyho, vycházející hvězdy světového formátu. Zkuste odhadnout, kolik hráčů z této nové "zlaté generace" následně získalo více než jednu pozvánku do dospělé reprezentace... Jeden - pouze Wayne Rooney.

Stále častěji se tak objevuje zásadní otázka: Jsou hráči, které považujeme při jejich vývoji v porovnání s ostatními za nejlepší a proto hrají za mládežnické reprezentace, následně těmi, ze kterých se dospělé reprezentace skutečně primárně skládají?

Odpověď na tuto otázku zní velmi často "ne" - napříč sporty a napříč zeměmi.

I proto je stále více zdůrazňována potřeba místo vzájemného porovnávání akcentovat raději individuální růst každého jednotlivého sportovce - a to jak v komunikaci a zpětné vazbě trenérů či rodičů, tak i v uvažování samotných mladých sportovců.

Rychlejší rozvoj totiž NENÍ nutně důkazem většího potenciálu. Pomalejší rozvoj pak NENÍ dokladem o tom, že se daný sportovec určitě snaží méně, než ostatní.

Vzájemné porovnávání, zejména v mládežnickém sportu, nutně přinese zkreslené informace, protože každý sportovec má jiné tempo vývoje. Někdo může v porovnání s ostatními vynikat v 6 letech (protože v té době bude biologicky zralejší, než jeho vrstevníci), někdo v 16 (protože udělal výrazný pokrok z hlediska mentálního vývoje).

Někomu bude vyhovovat styl trenéra, kterého má v dorostu, a proto se bude v té době vyvíjet rychleji, ale nesedne mu trenérský styl kouče v juniorce, a jeho růst se zpomalí. Existuje řada důvodů, proč se někdo bude vyvíjet v porovnání s ostatními pomaleji, které nemají nic společného s tím, jestli "na to má" či jestli se snaží.

Snažme se proto zjistit, co danému sportovci v jeho rozvoji nejvíce pomáhá a buďme trpěliví ve chvílích, kdy bude potřebovat "dozrát", aby udělal další výkonnostní pokrok.

Vždy s každým sportovcem (či sami se sebou) pracujme tak, jako by v sobě měl potenciál k velkému výkonnostnímu růstu - bez ohledu na to, jak dlouho mu to bude ve srovnání s ostatními trvat.

Je nutné vytvářet každému sportovci podmínky pro to, aby se mohl co nejefektivněji rozvíjet ve svém vlastním tempu, které odpovídá jeho aktuálním možnostem - a nechat se překvapit tím, kam až ho tento rozvoj dostane.

Každý má individuální tempo rozvoje - které nemusí mít nic společného s tím, kam až se jeho vývoj může dostat.

Příběh 2. -"Konečně!"




Před nějakou dobou jsem spolupracoval se sportovcem (říkejme mu třeba Honza), kterého v jeho výkonech brzdily silné emoční reakce. Když se mu v zápase nedařilo, nezvládal svou frustraci, nechával se lehce vyprovokovat soupeři, na selhání svých spoluhráčů reagoval podrážděnou znechuceností.

Snažil se na sobě pracovat, v průběhu příštích měsíců dělal pokroky v jiných oblastech, ale tato ztráta sebekontroly ve vypjatých situacích zůstávala stále stejně problematická.

V jednom ze zápasů v závěrečné části sezóny, když se již hrálo skutečně "o všechno", byl tento hráč zjevně terčem provokace ze strany soupeřů. Docházelo k častým slovním i fyzickým potyčkám a vše vyvrcholilo zákeřným zákrokem na Honzu. Ten pak prudce vstal ze země, otočil se na soupeře s rozzuřeným výrazem... a pokračoval ve hře. Po zbytek zápasu podával soustředěný a agresivní výkon, ale nikdy nepřekročil zdravou mez - neztratil sebekontrolu.

Když jsem tuto situace viděl z tribuny, měl jsem za Honzu obrovskou radost, protože zvládl něco, co se pro něj do té doby zdálo jako nepřekonatelná překážka. Nemohl jsem se přestat usmívat - stejně jako on, když jsem s ním po zápase mluvil a řekl mu, že jsem si této události všiml. "Konečně!", říkal s nadšením a popisoval, jak přesně se mu podařilo zachovat chladnou hlavu i v tom nejvypjatějším okamžiku.

Tato situace byla pro Honzu jedním z nejdůležitějších kroků, které ve svém vývoji potřeboval udělat. Získal obrovskou chuť do další práce na sobě a hlavně přesvědčení o tom, že to půjde. Že se dokáže změnit. Že věta "já jsem prostě takový" nemusí platit. Jeho růst pokračoval i v následující sezóně, která byla jeho životní.

Paradoxem bylo, že si této pro Honzu zásadní situace vlastně nikdo jiný nevšiml - protože udělal něco, co pro jiné hráče bylo zcela "normální". Kdybychom Honzu srovnávali s ostatními, neviděli bychom nic mimořádného. Tuto mimořádnost uvidíme jedině tehdy, když jej nebudeme měřit cizím metrem, ale jeho vlastním.

Porovnání s ostatními zahazuje individuální kontext. Snadno při něm přehlédneme pozitiva a zlepšení, protože je považujeme za zcela "normální".

Ale právě tyto individuální pokroky, vystupování z komfortní zóny a překonávání sama sebe, jsou klíčovou složkou motivace k další snaze, ale třeba také pevného sebevědomí.

Snažme se proto i ve vrcholovém sportu a v těch nejsoutěživějších podmínkách vždy primárně dívat na sebe a na to, co můžeme udělat pro to, abychom se neustále posouvali vpřed. Srovnávejme se sami se sebou a měřme se vlastním metrem, protože to nám dodá ty nejužitečnější informace.

Neměřte se cizím metrem - přehlédnete totiž řadu věcí, které by vám mohly dodat motivaci a sebevědomí.







Pokračování najdete zde: