Proč se EURO nepovedlo - tři mentální klacky, které jsme si hodili pod nohy

Tento turnaj se české reprezentaci nepovedl. Každý má svůj názor na to, kdo za to může. Ale já se v tomto článku pokusím přinést jiný úhel pohledu - sportovní psychologii. Jaké tři hlavní chyby jsem u českého týmu zaznamenal a jak je napravit?

Česká reprezentace na EURU nepatřila mezi favority, zahraniční pozorovatelé nebyli překvapeni naším rychlým vypadnutím. Ale to neznamená, že předvedené výkony byly ideální. Nemám problém s neúspěchem, je to běžná součást sportu. Mám však problém s tím, když si místo zvýšení šancí na podání optimálního výkonu připravíte podmínky, které to znemožňují. Když házíte sami sobě klacky pod nohy. Je to nelogické, neefektivní, nepragmatické - a na to já jsem háklivý. Profesionální deformace.

Tento text je analýzou našeho vystoupení na turnaji z pohledu sportovního psychologa, se zdůrazněním tří hlavních nedostatků a jejich možné nápravy.

Chyba 1: Zápas od zápasu měnit perspektivu zisku a ztráty

Jedním z prvních varovných signálů, že si česká reprezentace komplikuje podmínky pro optimální výkony, byla řada opatrných vyjádření před úvodním zápasem. Ale tím hlavním pak bylo to, co se odehrálo po tomto zápase - plánovaná změna perspektivy zisku a ztráty.

Co to znamená "perspektiva zisku a ztráty? Je to jednoduché. Pokud je vaší hlavní prioritou určitý pozitivní výsledek, díváte se na situaci optikou zisku ("perspektiva zisku"). Když je hlavním cílem něco nepokazit, vnímáte situaci optikou ztráty ("perspektiva ztráty").

Hráč dostává míč do volného prostoru na křídle

Ukažme si to na konkrétní fotbalové situaci - červený hráč dostává na křídle přihrávku do volného prostoru. V tu chvíli se nabízí řada možností, zužme si je na tři:

"Obvyklé řešení" - hráč může z první nacentrovat. Toto řešení má úspěšnost přibližně 50% - to znamená, že každý druhý centr z první se tomuto konkrétnímu hráči obvykle podaří dostat do šestnáctky, zbylé pokusy jsou zablokovány, překopnuty, apod. Je to také řešení, které volí nejčastěji a nejvíce jej rovněž trénuje.

"Jistota" - hráč vrátí míč dozadu na nejbližšího spoluhráče. Úspěšnost tohoto řešení je 90%, tedy jen jednou z deseti pokusů hráč u této zpětné přihrávky selže. Očekávaný zisk této přihrávky je minimální, jde prostě jen o "udržení míče".

"Risk" - hráč se pokusí potáhnout míč a obejít obránce - tato varianta má úspěšnost 20%, ale zároveň se v případě úspěchu dá očekávat největší zisk.

Varianty, které má hráč k dispozici

Asi všichni se shodneme na tom, že jsme v české útočné hře v průběhu zápasu se Španělskem viděli primárně "jistoty". Mluvím teď o útočné fázi, o situacích, kdy jsme měli míč a mohli něco zkusit. "Obvyklá řešení" či "risk" jsme v samotném zápase viděli minimálně, až na poslední dvě minuty, kdy se najednou perspektivy ztráty a zisku přehodily.

To je samo o sobě problém - využívat stále dokola "jistoty", hrát alibisticky, shazuje šance na jakýkoli zisk. Nicméně ještě větší problém nastává v okamžiku, kdy očekávám, že hráči budou schopni libovolně přepínat mezi těmito perspektivami.

Ale hezky popořadě - jednou z klasických mentálních chyb sportovců je to, že jakmile se ocitnou v náročné výkonové situaci, často pociťují tlak na to, aby se vyhnuli chybám. A proto raději volí perspektivu ztráty - jdou po 90% řešeních. Jejich prioritou je "hlavně to nepokazit". A je to v podstatě logické. Za to, že jste v zápase dělali "90% rozhodnutí", vás nevypískají. Nerozcupují vás v médiích. Je to takový ten šedý průměr, sice nic nevymyslel, ale nic moc nepokazil. Ale když se pokusíte o ty riskantnější varianty a nepovedou se vám? To je náběh na bučení fanoušků a nesmlouvavou známku od novinářů.

Tím nechci poskytovat komukoli výmluvu, naopak, profesionálního sportovce by toto dilema vůbec nemělo ovlivnit. I když už se na něj bučí, protože zrovna třikrát zkusil kličku a ztratil u toho míč, tak jí musí být schopen zkusit i počtvrté.

Tomáš Rosický je hráč, který nejde po jistotách. Často na EURU nedával bezpečné přihrávky, které se nabízely, ale zkoušel najít mezeru mezi soupeřovými obránci, poslat útočníka za obranu, prostě vybíral pro něj "obvyklá" či "riskantní" řešení - protože on si dokáže poradit s tím, že opakovaně selže, akceptuje to jako součást role, kterou hraje. Může to pětkrát za sebou pokazit a stejně to příště zkusí znova. Tím je výjimečný.

V průběhu prvního zápasu jsem si myslel, že problém je právě v tom, že většina hráčů podléhá tlaku a nervozitě a proto volí "jistoty". Avšak ten hlavní vykřičník se pro mě objevil až po zápase - ve vyjádřeních trenéra. Ten byl s touto "hrou na jistotu" spokojen. Ale zároveň se od příštího zápasu již měla mentalita hráčů změnit. Měli být "drzejší". Vše působilo jako velký, připravený mistrovský plán. První zápas se půjdeme vyhnout velké ztrátě, v dalších zápasech přepneme na zisk. Ze dne na den přehodíme perspektivy zisku a ztráty. Jenže takhle to nefunguje.

Problém střídání různých "mindsetů", či "perspektiv" je v tom, že se bohužel často hráči a trenéři spoléhají na to, že se jedná o intuitivní záležitost. Že se luskne prsty a z opatrné hry na jistotu dokáží hráči přepnout na expanzivní dobrodružný styl. Není to o tom, že by to technicky nedokázali - na tréninku vám na požádání skutečně předvedou dynamické kličky, precizní narážečky, nečekané přihrávky za obranu. Ale když je první zápas odehrán v atmosféře "hlavně na jistotu", kde vlastně nikdo ten míč radši ani moc nechce, aby hlavně neudělal chybu, je těžké během pár dní přejít na diametrálně rozdílnou filosofii - chci míč, chci riskovat, chci to brát na sebe. Aby sportovec dokázal takto "přepínat", to vyžaduje náležitou mentální přípravu, zaměřenou právě na změny těchto perspektiv.

V našem prostředí se tato mentální průprava realizuje jen výjimečně. A přitom se ví o tom, jak může být pro výkonnost prospěšná. Například reprezentační tým volejbalistek USA je známý tím, že se s hráčkami dlouhodobě pracuje na "správných chybách" - prioritou je stále perspektiva zisku, tedy volit a realizovat optimální řešení situací, i za cenu vyššího rizika, ale zároveň jsou volejbalistky připravovány na to, aby byly v některých případech schopny přepnout na perspektivu ztráty a hledat z nich tu nejmenší - tedy "správně chybovat". Místo smeče do autu je to smeč přímo na bránící hráčku, místo podání do sítě je to příliš pomalé podání, apod. Jde o velmi pokročilou sportovně-psychologickou metodu a přestože nemám interní informace z českého kempu, dovolím si tvrdit, že se na něčem podobném s hráči nepracovalo (a ostatně celkově srovnávat využití sportovní psychologie v USA a ČR je v podstatě nemožné - například na Olympiádu v Soči jelo s americkou výpravou 9 sportovních psychologů).

Uvádím tuto metodu jako příklad toho, že s kvalitní mentální přípravou by přístup "tento zápas hrajeme na perspektivu ztráty, v příštím zápase na perspektivu zisku, pak možná zase přehodíme na ztrátu, když dáme první gól, atd." mohl reálně fungovat. Bez této přípravy ne. Narušuje to automatismy, které hráči mají, do výkonu, který musí být "bezmyšlenkovitý", aby byl co nejlepší, to přidává spoustu myšlenek. Obojí je pro výkon extrémně negativní. Je naivní myslet si, že dokážeme zápas od zápasu "přepínat přístupy". Měňme rozestavení, sestavu, taktické pokyny, to, zda se má krajní obránce zapojovat do útoku, či nikoli. Ale neměňme přístup hráčů z hlediska zisku a ztráty. Chtějme po nich risk. Chtějme po nich to, ať to zkusí znovu, i když už třikrát při snaze o rychlou narážečku selhali. Chceme-li celkově uspět, musíme se naučit jít vždy po "zisku", ať už se naše šance zdají být jakkoli malé. Perspektivou ztráty je ještě zmenšujeme.

Možná je pro někoho tato terminologie matoucí a říká si "vždyť ale nemůžeme hrát se Španěly otevřenou, riskantní partii". Tento text o tom vůbec není. Nemá nic společného s tím, jestli zodpovědně bráním, či v kolika lidech se pouštím do útoku. Je o individuálních rozhodnutích a drobných situacích. Výborná ilustrace je vítězný gól Walesu ve čtvrtfinále proti Belgii. Robson-Kanu měl po zpracování míče v šestnáctce "bezpečnou" variantu - vrátit míč pod sebe. Ale něco zkusil, něco riskantnějšího, co mohlo přinést velký zisk. Nikterak toto jeho rozhodnutí neohrozilo obranu Walesu. K "drzému fotbalu", který jsme sice chtěli hrát, ale až od druhého zápasu, nemusíte nechávat díry v obraně (a měl jsem z českého týmu pocit, že si tohle celou dobu myslí). To je pointou této části textu.

Poznámka: Pokud by vás tématika perspektivy zisku a ztráty zajímala více, a zároveň vám nevadí ponořit se do odborného psychologického textu, podívejte se na mou diplomovou práci z roku 2011. Tato práce zvítězila na mezinárodní soutěži odborných studentských prací a obsahuje rozsáhlé pasáže o problematice optiky zisku a ztráty ve vztahu ke sportovnímu výkonu.

Jak to změnit:

Nastavit perspektivu ztráty je jako zatáhnout v hráčích ruční brzdu. Očekávat, že se pak bez problémů rozjedou v příštím zápase, kdy bude nastavena perspektiva zisku, je bláhové. Vytvořme jednu mentalitu, jedno nastavení - to které jde po zisku, vybízí hráče k tomu, aby zkoušeli převzít zodpovědnost, aby se nebáli řešit situaci i méně bezpečnou cestou. A tuto mentalitu musíme být schopni udržet proti jakémukoli týmu. Bez ohledu na to, že proti některým budeme muset více bránit. Není třeba se pro příklady dívat dále, než na úspěšné "malé" týmy na letošním EURU.

Druhá chyba je na problematiku perspektivy zisku a ztráty velmi úzce napojena:

Chyba 2: Necháváme optimismus a pesimismus ovlivňovat hráčskou sebedůvěru

S perspektivou zisku a ztráty v běžném uvažování souvisí i optimismus a pesimismus. Ale neměl by. Například pociťovaný optimismus či pesimismus ohledně výsledku nadcházejícího zápasu je irelevantní. Věřte mi - mezi vrcholovými sportovci najdete oba extrémy, bláznivé snílky o titulu s podřadným mužstvem i věčné pesimisty. To však na samotný výkon nesmí mít vliv. Ať už si myslím, že zápas se Španělskem spíše prohrajeme, nebo vyhrajeme, nic to nemění na tom, jaký způsob hry může vést k co nejlepšímu výkonu. Musím věřit své přípravě, svým automatismům. Řeším situace tak, jak bych je vyřešil na tréninku. Když jsem zvyklý v náběhu na obránce obvykle jít do rychlé kličky, musím se donutit zkoušet to i v zápase, kde jsem ohledně šancí na celkový výsledek skeptický. Tak si dávám alespoň šanci, že se to může podařit.

Zcela tím navíc odstraňuji jakékoli přemýšlení, prostě v dané situaci jedu na autopilota - když nepřemýšlím, veškerá moje koncentrace nemíří dovnitř, na mé myšlenky, ale ven, na to, co se kolem mě děje. Jsem pak schopen rychleji reagovat, nezpochybňuji svůj prvotní nápad, prostě ho jen realizuji. Když se ke mě dostane míč na křídlo, nacentruji, protože to je něco, co umím, centroval jsem na tréninku z první alespoň stotisíckrát. Nebudu přemýšlet, vymýšlet, zvažovat - to zcela typicky vede k tomu, že vše dělám pomaleji. Váhavěji. Tudíž i když se o pár desetin vteřiny později rozhodnu skutečně nacentrovat, již je u mě obránce, který centr snáze zablokuje.

Hráči by neměli být jakkoli přednastaveni z hlediska toho, jak se mají přizpůsobovat soupeři. Tím myslím právě tyto zásahy do automatismů. V představeném scénáři je prostě tím řešením, na které jsem zvyklý a které mám natrénováno, rychle nacentrovat míč, ať už proti mně dobíhá Alba s Ramosem, nebo Franta Novotný z Horní Suché. Ale přesto jsem proti Španělsku už tak nějak přednastaven na to, že to jsou špičkoví hráči světového kalibru, a než bych rychle nacentroval, zamyslím se. A pak už mě ten Alba skutečně doběhne. A pak to raději vrátím dozadu. Dobrý, neztratil jsem míč.

Jistě, na každého soupeře jsou připraveny jiné taktické pokyny. Ale ty nesmí změnit fundamentální hru. Ty nesmí narušit důvěru hráčů v to, že to, co dělají obvykle, může být i proti tomuhle soupeři dost dobré. Když ucítí jen náznak toho, že to jejich automatické, tréninkové já, není dost dobré, začnou ho měnit. A pak se vše sype jako domeček z karet. Už vám pak na hřišti neběhají ti hráči, které jste si do reprezentace vyhlídl. Pak se výkon často zvrhává do dvou různých variant: 1) hráči hrají "na jistotu" a volí stále dokola 90% varianty 2) hráči vymýšlejí věci, které nikdy ani pořádně nezkoušeli.

Můžu vám to možná ještě lépe přiblížit na mé osobní zkušenosti z jednoho házenkářského zápasu. Šlo o utkání starších žáků, takže se místo standardního půlhodinového poločasu hrálo dvakrát patnáct minut. Tento zápas byl velmi zvláštní - skončil 2:2. Ani jeden tým nebyl schopen proměňovat šance. Přesně si pamatuji, jak se mi v průběhu tohoto prapodivného klání postupně zkroutilo myšlení.

Když jsem se na začátku snažil o klasické zakončování, o to, co jsem znal z tréninku, selhával jsem. Trefoval jsem tyčky, brankář skvěle zasahoval. A místo toho, abych to dělal dál a prostě jen počkal, až se procenta otočí na tu shovívavější stranu, začal jsem vymýšlet. Snažil jsem se přijít na nové způsoby zakončení, přehazoval jsem brankáře který stal na brankové čáře, obstřeloval jsem ho falšovaným hodem (aniž bych to kdy trénoval - viděl jsem to dělat Davida Juříčka v televizi). A v samotném závěru zápasu, když jsem se dostal do samostatného úniku, mojí jedinou prioritou bylo hlavně trefit bránu - šel jsem po 90% variantě a střílel doprostřed brány odrazem od země, což byla "bezpečná volba", kterou jsem ale nikdy pořádně nezkoušel (kdo taky na tréninku, když dostane míč a může střílet, zkouší trefit prostředek brány - každý se snaží "vymetat šibenice"). Trefil jsem tehdy břevno - nechám vaši vlastní imaginaci představit si, jak se mi to povedlo.

Logicky tedy mé myšlenkové pochody a změny v tom, jak jsem řešil dané výkonové situace vedly k tomu, že jsem zcela minimalizoval své šance na úspěch. Podvolil jsem se tlaku situace, přestal jsem věřit tomu, že to, jak to dělám obvykle, je dost dobré. A to je problém. Sebedůvěra není o tom, že si myslím, že jsem skvělý a že dokážu cokoliv, co si zamanu. To je "Hollywoodský" přístup k sebedůvěře. Sebedůvěra je o tom, že věřím své přípravě. Věřím tomu, že držet se i v té nejtěžší situaci toho, co mám natrénováno, je moje nejlepší šance na úspěch. Sport, zvláště ten vrcholový, je o automatismech a já těm svým musím věřit. Měl jsem tehdy zkusit vymést šibenici.

Jak to změnit:

Nezáleží na tom, kdo je optimista či pesimista. Je úplně jedno, proti komu hrajete. Když se hráči odchylují od toho, co umí, co mají natrénováno, je to vždycky cesta k nekonzistentnímu, nedobrému výkonu.

Hráči směrem od realizačního týmu nesmí vytušit sdělení typu: "v druhém a třetím zápase bude fajn, když zkusíte ty svoje "drzé" nápady a způsoby řešení situací, na které jste zvyklí, ale v tom prvním zápase se to kluci moc nehodí. Oni jsou totiž fakt hodně dobří. Takže raději na jistotu." Netvrdím, že něco takového zaznělo explicitně, ale z vystupování trenérského týmu se toto sdělení dalo vytušit.

To nejsou taktické pokyny, to je narušení sebedůvěry ve vztahu k automatismům, které hráči mají. Na ty se nesmí sahat - alespoň ne pár dní před vrcholovým výkonem. Reprezentace není od toho, aby převychovávala hráče. Pokud se trenérům nelíbí, jak ten hráč obvykle řeší situaci, kdy má míč, nemají ho zvát na EURO. Pokud se jim líbí, naprosto explicitně a před každým, jakkoliv těžkým soupeřem mu řekněte - "To, co děláš obvykle, to, co děláš na tréninku, je dost dobré i na ně, zkoušej to, proto jsi tady. Může to proti nim být těžší, může se to častěji nepovést, ale my to akceptujeme, jdi do toho."

A když to potom hráči nedodrží, když se v zápase se Španělskem stále dokola většina z nich rozhoduje alibisticky a zuby nehty se drží jistoty, když zahazují své tréninkové já, nemůže být tento výkon vychvalován - i kdyby se jednalo jenom o PR cvičení.

Ve zkratce: Zvyšujte sebedůvěru hráčů tím, že jim budete připomínat, že chcete, aby dělali v zápase úplně to stejné, co by dělali v daných situacích na tréninku. Ne proto, že jsou úžasní a skvělí, ale proto, že vy i oni musíte věřit jejich automatismům. Není čas na to je měnit, a jejich narušení vede k nekonzistentním a často i "na jistotu zaměřeným" výkonům.

Chyba 3: Zaměňovat útočnost a intenzitu výkonu

Posledního "klacku" jsem si všiml v okamžiku, kdy jsme po obdrženém gólu na konci zápasu se Španělskem dokázali zareagovat a zvýšit intenzitu. Dva rychle vhozené auty na Krejčího, který si zaběhl za obránce na brankovou čáru, nakonec vedly až k velké šanci Daridy. To ve mně spustilo alarm. Pro většinu lidí to byly pozitivní náznaky, pro mě znamení toho, že náš tým padá do zásadní pasti - zaměňuje útočnost a intenzitu výkonu.

Intenzivně (ve smyslu pružně, rychle, pohotově, soustředěně) se nemusí útočit pouze v zoufalém nátlaku na konci zápasu. Takto intenzivně se musí dělat vždycky vše - to je základní aspekt úspěšného sportovního výkonu.

V plné intenzitě jde i takticky zpomalovat hru. I rozehrávat autové vhazování. Dokonce i stát na místě... Jde primárně o práci s koncentrací - o pochopení toho, kam chci svou pozornost směřovat, proč, jak na to jít a jak ji tam udržet. To je základní princip na pozadí intenzivního sportovního výkonu.

Výkyvy v koncentraci a s tím spojené změny v intenzitě jsou bohužel časté. Jde o základní chybu, kterou vidím napříč výkonnostními a věkovými skupinami. Příklad - tým dorostenců po výborném, intenzivním výkonu vede v poločase o dva góly. Zazní pokyn, aby hráli druhý poločas s větším důrazem na defenzivu. Ve druhé půli se v útoku zcela vytratí ze hry jakákoli rychlost, pružnost či intenzita, vše se dělá zpomaleně, o všem se přemýšlí, dělají se pak chyby i v základních dovednostech. Typická záměna taktického pokynu s intenzitou. Hrát zodpovědněji dozadu = vše děláme pomaleji. Dokázal bych vám vyjmenovat desítky příkladů toho, jak změna koncentrace při snaze o "opatrnost" vedla k totálnímu sportovnímu selhání - a to nejen ve fotbale, ale třeba i tenise, či golfu.

Víte, co je jednoduchým indikátorem toho, jestli mužstvo správně pracuje s intenzitou? Nejsou u nich znát náhlé výkonnostní vzestupy. U takových týmů se nestane, že si najednou všimnete, že hráči chodí více do sprintů poté, co obdrželi gól. Že jsou zničehonic agresivnější v soubojích. Že znenadání zpracovávají míč v plné rychlosti a intenzitě.

Kdykoliv, když si takového "skoku" v intenzitě v zápase všimnete, vězte, že je v tom týmu něco fundamentálně špatně. V samotném přístupu k zápasu, k provádění jednotlivých dovedností. Jde o zcela zásadní problém, který je ale často zamaskován tím, že zvýšená intenzita vede k lepšímu výkonu. Viz konec zápasu s Chorvatskem. Poslední dvě minuty se Španělskem. Řada lidí vidí tento skok v intenzitě a považují ho za pozitivní - náznak skutečného potenciálu týmu. Jakmile jsem viděl, že česká reprezentace dokázala v posledních minutách Španělsko zatlačit, že skokově zvýšila intenzitu a vedlo to k reálné šanci na vyrovnání, byl to i pro mě, jakožto věčného optimistu, důvod k vážným obavám o další průběh turnaje.

Tyto skoky v intenzitě nemají ve vrcholovém sportu co dělat. Pro mě je to ze sportovně-psychologického pohledu podobně varovné, jako kdyby výživový poradce viděl, že si reprezentanti hodinu před zápasem dávají svíčkovou s knedlíkem. A buďme zcela upřímní - nejsme natolik skvělé mužstvo, abychom si mohli dovolit dělat základní chyby v mentálních aspektech výkonu. To si může občas dovolit Barcelona nebo Real, my ne. My musíme být stroj, vyladěný na 99% svého potenciálu. Skoky v intenzitě jsou důkaz toho, že tomu tak zdaleka nebylo.

Jak to změnit:

Aby se tato situace neopakovala, lze využít různé přístupy - typickým je sjednocování intenzity tréninku a zápasu. Tedy zvyšovat aklimatizaci na neustálé plné nasazení tím, že takto budou vypadat tréninky. Jasně dávat najevo, že pokyn "hrajte ze zabezpečené obrany" neznamená, že všechny přihrávky dopředu mají být o 20% pomalejší. Hráči (a možná i trenéři) musí pochopit, že tak intenzivně, jak vypadají hektické konce zápasů, kde doháníme výsledek, musí vypadat i první, druhá a každá další minuta utkání. Mírný zádrhel je v tom, že výše uvedené řešení se osvědčuje v klubech - ale tam mají trenéři mnohem více času na hráče působit. Jak na to u reprezentace, kde je společných tréninků střídmě?

Těžko se mi hledá odpověď, která by nezněla jako reklama na sportovní psychologii. Ale prostě to napíši tak, jak to cítím: intenzita výkonu je zcela základní problematika moderní, vědecké sportovní psychologie. Sežeňte si (dobrého) sportovního psychologa, který se vyzná v aktuálních světových trendech (tzn. nebrat takového, který mluví o nutnosti být hlavně v klidu). Ne "mentálního kouče", nebo motivačního řečníka. Psychologa, který rozumí tomu, co dělá, a problém skoků v intenzitě je řešitelný i během krátké doby. Není to zase tak složité.

Ještě jedna poznámka - někdo může namítat, že trenéři hráčům určitě řekli, ať do toho jdou s plným nasazením, ať do toho dají "srdíčko". Proč je tohle nefunkční způsob jak pracovat s psychikou jakéhokoli sportovce jsem vysvětloval v jednom z předchozích článků. Přečtěte si jej zde.

Tento článek nemá být "kopáním do někoho, kdo je dole" ale spíše analýzou toho, co je nutné do příště změnit. Nejsem jen sportovní psycholog, ale i fanoušek a reprezentace pro mě má vždy zvláštní význam. Velmi bych si přál za pár let psát analýzu toho, jak jsme překonali rozdíl ve výkonnosti a dosáhli velkého úspěchu.

Děkuji těm, kteří se prokousali až na poslední řádky. Pokud máte k textu jakékoli dotazy, neváhejte mě kontaktovat, rád je zodpovím. Přeji mnoho sportovních (i jiných) úspěchů.

---