Reakce na selhání

Chcete-li rychle ohodnotit mentální připravenost sportovce, podívejte se, co s ním udělá selhání. Pokud za pár vteřin vůbec nepoznáte, že právě něco pokazil, máte tu čest s výjimečným sportovcem.
Proč je právě selhání (chyba, prohra, neúspěch) pro průměrného sportovce tak těžce zpracovatelné? Jak to, že chyba na začátku zápasu může ovlivnit celý následující výkon? A jde s tím něco dělat?

Selhání může mít ve sportu mnoho podob. Od špatné přihrávky, přes nezvládnutý závod až po dvojchybu proti breakballu. Některá selhání jsou pak hodnocena z dlouhodobější perspektivy – nedosažené cíle pro dané období či třeba nesplněné kvalifikační kritérium na vrchol sezóny.

Z určitých důvodů pak na nás mají tato selhání negativní vliv. Podívejme se nyní na čtyři hlavní důsledky (které jsou vzájemně výrazně propojeny):

Jaké ma chyba psychické důsledky:

Stresová reakce (stav ohrožení)

Negativní myšlenky/emoce

Neefektivní koncentrace

Narušení sebedůvěry

Stresová reakce

Proč se selháním přímo souvisí stresová reakce? Z prostého důvodu – mé sportovní schopnosti v daném okamžiku nestačily na požadavek dané situace. To, co se po mě chtělo, bylo něco jiného, než co jsem předvedl.

Jen máloco je pro sportovce tak ohrožující, jako pocit, že to, co umím, není dost dobré. A ve své podstatě mi každá chyba tuto informaci poskytuje. S pocitem ohrožení souvisí automatická poplachová reakce, která vede ke změnám tělesným i mentálním – sportovec se tak po chybě dostává do nepříjemného stavu, který je často spouštěčem dalších důsledků selhání, o kterých je řeč níže.

Jelikož jsem se problematice stresové reakce a jejímu vlivu na sportovce podrobně věnoval v samostatném videu, doporučuji vám jeho shlédnutí – další části textu by vám pak měly dávat přeci jenom větší smysl.

Negativní myšlenky/emoce

Tento důsledek přímo souvisí se stresovou reakcí. Prostě a jednoduše mám v takové chvíli tendenci zaměřovat se na cokoli, co je pro mě ohrožující (ať už reálně, či potenciálně). Začnu si tak všímat drobností, které bych za normálního stavu přecházel, a připisuji jim negativní zabarvení (trenér kroutí hlavou, lidé na tribuně se smějí, apod.).

Jelikož, jak jsme si již řekli, je právě selhání jedním z nejvíce ohrožujících podnětů pro jakéhokoli sportovce, budu mít v daném okamžiku tendenci nad chybou neustále přemýšlet – ať už formou vracení se k chybám předchozím, či přemítání nad možnými chybami budoucími. A tím se dostáváme ke třetímu důsledku chyby:

Neefektivní koncentrace pozornosti

Jestliže se soustředím na chybu, která se stala před chvílí, nebo myslím na chybu, která se může stát za okamžik, nemůžu být soustředěný na současnost. Na aktuální výkon. Je to takto jednoduché.

Neexistuje sportovec, který přemítá nad minulostí či budoucností, a u toho podává soustředěný výkon (poznámka: to stejné by tedy platilo i v případě, kdy by během výkonu přemýšlel nad tou nejpohádkovější budoucností či vzpomínal na ty nejkrásnější vzpomínky – v rámci tématu koncentrace nejde o negativitu myšlenek, ale o jejich samotnou existenci).

Nesoustředěný výkon je pomalý, nepohotový, plný zdánlivě jednoduchých chyb – už si možná všímáte jistého opakujícího se vzoru, kdy důsledky selhání připravují podmínky pro mnohá další selhání. A to se teprve dostáváme k poslednímu, ale klíčovému důsledku:

Narušení sebedůvěry

Ztráta sebedůvěry a s tím související změna přístupu – namísto toho, abych se i po chybě zaměřoval na možný zisk, začnu se primárně vyhýbat ztrátě. Tedy, „hlavně neudělat další chybu“ (kupříkladu hokejista, který se po chybě v první třetině začne po zbytek zápasu co nejrychleji zbavovat puků).

Tento přístup je problematický z několika důvodů. Jednak si přestanu dávat příležitosti k dobrému výkonu (raději to ani „nezkusím“) a začnu předvádět výkon, který nemám natrénovaný (zatím jsem se nesetkal s hokejistou, který by na tréninku piloval rychlé zbavování se puku).

Logicky tak kvalita mé hry trpí, neboť nemám vytvořené potřebné automatismy. Snaha o co nejmenší chybovost vede k tomu, že zahodím stovky hodin tréninku do koše a začnu improvizovat. A to je problém.

Jde s tím něco dělat?

Co s tím? Zaměřme se primárně na poslední důsledek – ztrátu sebedůvěry. Jakmile totiž dokážete lépe pracovat s ním, ostatní důsledky mnohem méně ovlivní Váš výkon, respektive dojde k jejich minimalizaci (zejména z hlediska koncentrace pozornosti – věřit svým automatismům a být koncentrovaný jde totiž ruku v ruce).

Je důležité si uvědomit, že sebedůvěra je, ve své podstatě, o mentální disciplíně. O schopnosti nezačít „vymýšlet blbosti“, neodchylovat se od toho, co mám natrénováno, od svých automatismů, ani v situaci, kdy mě právě mé automatismy zrazují.

Dát dvojchybu, jít na další podání a nic nezměnit, udělat vše tak, jak to dělám vždy, se stejnou agresivitou a mírou rizika, i když právě teď mám pocit, že to nefunguje – to je sebedůvěra.

Logika tohoto rozhodnutí je v tom, že beru svůj automatismus jako svou nejlepší šanci na úspěch, a selhání jako výjimku (a v důsledku nervozity někdy sportovec tuto úvahu přehodí). Pokud je můj automatismus správný, nepotřebuji po chybě nic měnit. Potřebuji se k němu jen vrátit.

Z toho ale vyplývá, že pokud nemáte natrénováno a nemáte pevně vytvořené automatismy, nemůžete logicky cítit potřebnou sebedůvěru. Tedy, selhání vás nutně rozhodí. Co máte v takovém případě dělat? Inu, jděte trénovat :)

Pokud už trénovat jít nemůžete, neutíkejte před příležitostí. Vyhýbat se výkonové situaci, dokud nebudu cítit stoprocentní jistotu, že jsem na ní skvěle připraven, není řešení – nikdy se totiž nemusíte dočkat. Sebedůvěra je mnohem víc o tom, jak se zachovám, než o tom, jak se cítím. A já se můžu určitým způsobem chovat, ať už se cítím jakkoli. To je princip, který řada sportovců nemá pevně zažitý.

Jděte „do toho“, sbírejte zkušenosti, informace o tom, co funguje a co ne, a postupně si přivykejte na situaci, kdy nemáte vše pod kontrolou. To je přístup, který vám umožní chápat selhání primárně jako zdroj užitečných informací, nikoli jako ohrožující podnět. A to je přesně to, co musí každý sportovec zvládnout – přestat se chyb děsit.

Jakmile minimalizuji strach z chyb, logicky dojde k tomu, že až se mi příště stane, nebude pro mě tak ohrožující a tedy nedojde k tak silné stresové reakci...a dál už to znáte ;)

Někdy se v této problematice setkávám s nepochopením některých základních konceptů. Učím totiž sportovce, aby chybu brali jako zcela běžnou součást jakéhokoli výkonu, jako informaci o tom, co mohu zlepšit, a jako situaci, na kterou se chci připravit.

Tedy, stejně, jako se hokejový tým připravuje na přesilovku pět na tři, učím hokejisty, aby se připravovali na situaci, kdy zahodí gólovou šanci. A v tu chvíli někdy slyším, že sportovec by přece neměl přemýšlet nad negativním scénářem, jinak si ho přivolá. Že by měl vždy myslet jen na to, že každou šanci promění. Jenže to je strkání hlavy do písku.

Každý sportovec si představuje ideální, pohádkový scénář. A na tento scénář je tudíž fantasticky připraven. Jenže stejně tak se potřebuje připravit na řadu dalších scénářů, které jsou mnohem realističtější. Rád říkám, že každý umí hrát dobře, když se daří. Jen málokdo umí hrát dobře, když se nedaří.

Každý umí hrát dobře, když se daří. Jen málokdo umí hrát dobře, když se nedaří.

Navíc je realita taková, že myšlenky na možné selhání stejně v hlavě sportovce jsou – ať už se snaží být jakkoli optimistický. Tím, že si je ale zakazuje rozvíjet, se z nich stanou zbytečně „nafouknuté“ záležitosti, ze kterých má hrůzu („ne, to se prostě nesmí stát, vůbec nebudu myslet na to, že bych nehrál dobře“).

Raději tak tyto myšlenky rozveďte. Existuje totiž správná a špatná reakce na chybu. Pokud svou reakci dopředu nenaplánujete a nenatrénujete, házíte si zbytečně klacky pod nohy.

Tedy, vezměte v potaz všechny důsledky selhání, o kterých jsem psal výše, a naplánujte si takovou reakci na chybu, která minimalizuje jejich reálný vliv na váš další výkon.

Musím to napravit!?

Na závěr tohoto článku bych rád zmínil jedno specifické téma, které s reakcí na chybu přímo souvisí – přístup „musím chybu napravit“. Představme si florbalistu, který na začátku svého střídání zbytečně ztratí míček, načež začne ve zvýšené intenzitě napadat soupeře a svým důrazem jej vybojuje zpět.

Vždy, když něco takového vidím, mám s tím pár základních problémů. Za prvé – jeho reakcí na chybu je hrát jinak, než hrál předtím. To je přesný opak toho, co chceme, což je konzistence, důvěra v automatismy.

Za druhé – jestliže je v mých schopnostech napadat agresivněji a být důslednější v osobních soubojích, proč čekám až na chvíli, kdy něco pokazím, abych to začal dělat?

Tento florbalista by tak ode mě na konci zápasu neslyšel „výborně jsi tu chybu napravil“, ale „v tom střídání jsi všem ukázal, co jsou tvoje reálné možnosti z hlediska agresivity a důrazu, a je potřeba tvrdě pracovat na tom, aby se z toho stal tvůj nový automatismus v každém střídání“.

Možná to zní cynicky, ale právě takové okamžiky vám odhalí, když má někdo ve svém přístupu rezervy.

Poslední poznámka: Některým selháním, která vzniknou jednoduše proto, že jsem si stanovil špatný cíl, lze snadno předejít – těmto tématům jsem se blíže věnoval v předchozím blogu o sebevědomí a stanovování cílů.