O schovávání se do průměru, snaze získat informace za každou cenu a srovnávání se s iluzí - další příběhy o soutěživosti a srovnávání.

Nečetli jste první díl? Začněte nejprve tam!

Příběh 3. - "Běžel jsem přece stejně rychle, jako ostatní!"

Po letní pauze jsme přišli na první házenkářský trénink v nové sezóně a čekalo nás překvapení - nový trenér. Příliš jsme to však neřešili, protože jsme se s kamarády viděli po dlouhé době a naší prioritou bylo vyměnit si všechny zážitky z prázdnin - byli jsme banda páťáků a šesťáků, kluci i holky dohromady, a všichni jsme měli něco zásadního, co jsme chtěli někomu povykládat. Tomu odpovídala i naše pracovní morálka.

Trenér měl vymyšlenou celou řadu nových cvičení, které se nám snažil vysvětlit, ale příliš jsme je nepojímali. Narůstala frustrace a netrpělivost, ze sofistikovaných aktivit se stávaly stále jednodušší šablony a nakonec jsme byli odesláni běhat kolečka kolem venkovního hřiště, proložená občasnými sprinty a poskoky, protože to se asi jevilo jako to jediné, co jsme byli schopni (a ochotni) na prvním tréninku zvládnout.

Naše nasazení během tohoto cvičení však rovněž neodpovídalo tomu, co by si trenér představoval. Místo sprintů jsme poklusávali a namísto běhu jsme v podstatě šli. A pohár trpělivosti přetekl.

Trenér si nás všechny svolal k sobě a začal nám vytýkat nedostatečnou snahu. Nekřičel, neútočil, spíše argumentoval. Nutno říci, že na mě tento přístup měl vždy větší dopad, než řev, ale i tak jsem si při jeho proslovu okamžitě začal v hlavě vytvářet výmluvy, proč jsem neudělal nic špatného (typický projev defensivní reakce).

"Běžel jsem přece stejně rychle, jako všichni ostatní" uklidňoval jsem se, stejně jako mí spoluhráči a spoluhráčky. Navzájem jsme se mezi sebou porovnali a mohli jsme s klidem dojít k závěru, že naše snaha odpovídala skupinovému průměru - i když to reálně znamenalo, že jsme se na to všichni naprosto vyflákli.

Tento jev, kdy se jedinec schovává do kolektivního průměru, je častou příčinou toho, proč se nerozvijí tak efektivně, jak by mohl. Vzájemné porovnávání totiž nemá vždy podobu "chci být lepší, než ostatní". Často jde o cíl "nechci být horší, než ostatní" a tedy přizpůsobení se průměru dané skupiny.

Jedinec si ve srovnání s ostatními vytvoří určitý strop, nad který již nemá smysl jít. Jestliže doběhne společně s ostatními, nikdo mu nemůže vyčíst, že se snažil méně, než ostatní = odvedl "dostatečně dobrý výkon". A v tom tkví další problém porovnávání.

Pokud od srovnání s ostatními odhlédneme a podíváme se na svůj výkon pouze skrze perspektivu růstu (chci se co nejefektivněji posouvat vpřed), na tento "strop" nenarazíme. Nikdy si neřekneme "již jsem se svou sportovní disciplínu kompletně naučil, vše zvládám dokonale a tudíž mohu polevit". Jediným měřítkem bude to, zda do dané věci dáváme svých 100% - což nemá nic společného s ostatními.

Řada špičkových světových sportovců demonstrovala, že se zaměřuje více na to, jak se posunout za své stávající hranice, než na porovnání s druhými lidmi. Jedním příkladem za všechny může být třeba legendární basketbalista, Michael Jordan.

Michael Jordan neustále hledal další možnosti, jak se posunout vpřed

Přestože již za sebou měl fantastické úspěchy a individuálně svému sportu dominoval, snažil se o neustálou "evoluci" své hry - ze svých slabin dělal přednosti a do svého repertoáru přidával nové herní prvky.

Přitom by mohl jednoduše narazit na pomyslný strop - podívat se na svou hru, porovnat se s ostatními, říci si "již nyní jsem nejlepší na světě", sundat pomyslně nohu z plynu a zůstat stát na místě.

Ale takto mentálně špičkově vybavení sportovci neuvažují, protože jejich prioritou je růst a tedy snaha o to, aby byli v příštím tréninku/zápase/sezóně zase o něco lepšími sportovci, než byli dříve.

Jejich obrovská soutěživost je palivem, nikoli cílem. Když v soutěži vyhrají, neřeknou si "už jsem dost dobrý", ale dívají se na další stupínek svého pomyslného individuálního schodiště, který nyní chtějí zdolat. A to je kombinace "růstového přístupu" a soutěživosti, kterou je potřeba v sobě pěstovat. Poznámka - více o tom, co je to "výkonnostní schodiště" si můžete přečíst ZDE.

Trvalo mi ještě nějakou dobu, než jsem pochopil, že abych v něčem dosáhl opravdu dobrých výkonů, musím se přestat dívat na to, jak si vedu ve srovnání s ostatními a nechlácholit se tím, že jsem si již "splnil skupinovou normu".

Musel jsem se naučit trénovat a pracovat na sobě tak trochu sobecky - protože jedině tehdy jsem do aktivit začal dávat svých 100%, a nikoli prostě tolik, kolik tomu dali ostatní.

Někdy to není jednoduché. Být jediný z týmu, který udělá cvičení naplno, i když se trenér už nedívá, vyžaduje určitou dávku otrlosti. Ale jen tak se sportovec nasměruje na správnou kolej - a navíc může být inspirací pro ostatní.

Možným prvním krokem někoho, kdo je zvyklý na srovnávání, může být to, že se nebude porovnávat s průměrem, ale raději konkrétně s někým, kdo na tréninku svým nasazením jin nyní vyniká. Měl by se pak porovnávat s intenzitou jeho přístupu, nikoli s výkonem. Může tedy jít klidně o spoluhráče, který je výkonnostně slabší, než on, ale do cvičení chodí v plné intenzitě. Aby si totiž v takovém srovnání mohl sportovec říct "odvádím dostatečně dobrý výkon", bude muset i on předvést svých 100%.

Pokud se budete přizpůsobovat skupinovému průměru, nedostanete ze sebe své maximum. Odmítněte přístup "dělám to stejně dobře, jako ostatní" a dívejte se raději na to, zda to děláte na svých 100%.

Příběh 3.5 - "Takhle byste měli vypadat všichni"

Vraťme se ještě na chvíli zpět na zmiňovaný trénink. Jak si jistě vzpomínáte, byli jsme svoláni do kruhu a trenér se nám snažil vysvětlit, že bychom měli více makat.

Zničehonic se trenér otočil přímo na mě a chtěl, ať mu připomenu, jak se jmenuji. "Václav", odpověděl jsem s obavou, proč jsem najednou ve středu jeho pozornosti.

"Podívejte se na Vaška. Na něm jde vidět, že dneska makal naplno. Takhle byste měli vypadat všichni. Výborně, Vašku!"

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem mluví. Vypadal jsem totiž schváceněji, než ostatní - ale to nemělo nic společného s mírou mého nasazení. Trénovali jsme venku a ten den ještě doznívalo horké, slunečné léto. A jak by vám mohl potvrdit kdokoli, kdo mě trochu lépe zná, já a pražící slunce nejsme kamarádi.

Trenér to myslel dobře, snažil se dát pozitivní příklad, ale neměl ještě všechny potřebné informace, neznal nás jako individuality, s naším jedinečným kontextem. A když se v něčem nevyznáme, jednoduchou možností analýzy je vzájemné porovnání.

"Někdo je schvácenější, než ostatní, tudíž makal více, než ostatní" byla pro trenéra aspoň nějaká informace, se kterou mohl na prvním tréninku dále pracovat. Jenže, jak jsme si již ukazovali opakovaně, informace vzniklé touto cestou jsou často velmi zkreslené a v tomto případě dokonce zcela chybné. Nemakal jsem o nic více, než ostatní. To jsem mu však, pochopitelně, nepřiznal.

Když se na svůj vztah s tímto trenérem dívám zpětně, paradoxně jej tato drobná událost nejspíše velmi pozitivně ovlivnila. Měl jsem pocit, že mě pak trenér již vždy vnímal jako "poctivce a dříče" a nutno říci, že jsem se tomu v dalších měsících a letech snažil dostát - a to nejen tím, jak jsem vypadal na horkém slunci, ale reálně vynaloženou snahou.

Je to jeden z trenérů, na kterého vzpomínám veskrze pozitivně a který mi toho dal do dalšího života mnohem více, než jen zlepšenou střelbu z křídla. To však nic nemění na tom, že jeho původní "porovnání" vedlo ke zcela chybným závěrům. Z tohoto příběhu si tak beru hned dva ponaučení:

1) Když o něčem (či někom) nemáte dost informací, je lehké spadnout do porovnávání - to však může vést k nesprávným závěrům. Je lepší si přiznat, že něco nevím, než se snažit za každou cenu informace vyprodukovat srovnáváním.

2) Druhý člověk vás může nasměřovat k individuálnímu růstu už jenom tím, že od vás očekává něco víc, než co zatím jste, a že vám projevuje respekt, když se této "role" snažíte dostát.

Příběh 4 - "Chtěl bych být jako oni..." aneb srovnání se Supermany

Jeden z problémů srovnávání spočívá v tom, že nejsme schopni být v hodnocení lidí zcela přesní a objektivní. Když mám například možnost pracovat jednotlivě se členy stejného kolektivu, dojde někdy k následujícímu scénáři:

Jestliže bývá každý z těchto hráčů před zápasy nervózní a nutkavě nad nimi přemýšlí, ve srovnání s ostatními na tom ve skutečnosti není špatně žádný z nich. Všichni tito hráči mi říkali, že by si přáli být z hlediska nervozity takoví, jací jsou jejich spoluhráči - a neuvědomovali si, že tomu tak již je.

Proč si tedy jednotliví hráči mysleli, že jsou na tom psychicky rozhodně hůře, než zbytek týmu? Ze dvou hlavních důvodů:

• 1.

  Do hlavy druhému člověku nevidíme. Srovnáváme se tak často s iluzí, nikoli se skutečností.

To, že někdo vypadá, že nad zápasem nepřemýšlí, není důkazem toho, co se ve skutečnosti v jeho mysli odehrává. Můžeme si o druhých lidech vytvořit zcela zkreslené představy, udělat z nich "superhrdiny", které nic nerozhází, jenom proto, že jsme si tyto informace sami domysleli. A když se srovnáváme se Supermany, jen těžko můžeme obstát.

• 2.

  Nevyměňujeme si některé informace a zkušenosti dostatečně otevřeně.

Kdyby se tito hráči vzájemně podělili o to, co před zápasy prožívají, jak nad zápasem urputně přemýšlejí a co to s nimi následně dělá, zjistili by, že rozhodně nejsou mentálně "horší", než ostatní, že všichni bojují s podobnými věcmi a že na tyto stavy tedy nemusí být sami. Mohli by si být vzájemnou oporou, nikoli zdrojem negativního porovnávání.



Porovnávání jsme vystaveni neustále - ale často jde o srovnání s iluzí

K výše popsanému "čtení mysli" a porovnávání se z iluzí o druhém člověku dochází neustále. Je zcela běžné, že se srovnáváme s někým, koho neznáme vůbec, či s kým jsme již dávno ztratili kontakt.

Vidíme třeba na sociálních sítích jejich radostné příspěvky, báječnou novou pracovní pozici či idylické rodinné fotky a uděláme si tak představu o jejich životě, spokojenosti, mentální odolnosti či o tom, co by si o nás asi pomysleli, kdyby viděli, jak jsme nervózní z "blbého přáteláku".

A neustálá konfrontace s těmito neobjektivními představami o úžasných, spokojených a vždy chladnokrevných lidech nás vystavuje do značného tlaku, protože si zkreslíme i měřítko toho, co to vlastně spokojenost, úspěch či normální zvládání tlaku je.

Je skvělé se inspirovat jinými lidmi. Je užitečné vzít si ponaučení z jejich zdarů i selhání. Ale to, jestli jsme nebo nejsme úspěšní, jestli naplňujeme svůj potenciál a posouváme se vpřed, či jestli jsme šťastní a spokojení, poznáme nejlépe jedině my sami.

Každý jsme jiný, máme jiné silné a slabé stránky, jiné podmínky, ve kterých se pohybujeme, a jen my si "vidíme do hlavy". Neexistuje žádná univerzální rovnice, podle které by nás někdo mohl změřit. Nemáme na sobě žádnou nálepku, která určuje, co je přesný návod na naší spokojenost.

Tak, jako by měl dobrý učitel brát každého žáka jako individualitu, aby mu mohl pomoci k co nejlepšímu rozvoji, musíme i my brát sami sebe jako unikátního jedince, a podle toho se k sobě chovat. A to znamená brát druhé lidi jako zdroj inspirace, ale nikoli sebehodnocení.

Když si v něčem připadáte v porovnání s ostatními slabí či "divní", mluvte o tom. Nejspíše zjistíte, že vůbec "divní" nejste - a ještě k tomu možná najdete parťáka, se kterým se můžete pokusit na svých slabinách společně zapracovat.

Když se porovnáváme s ostatními, často jde o srovnání se zkreslenou představou o tom, jací asi druzí lidé jsou. Neumíme číst myšlenky ani poznat druhé lidi skrze několik fotografií. Hledejte u ostatních inspiraci, ne měřítko své úspěšnosti a spokojenosti.




---



Mgr. Václav Petráš se zaměřuje na moderní a praktickou sportovní psychologii.

Spolupracuje s českými i zahraničními vrcholovými sportovci a sportovními organizacemi, jako je Český hokej, HC Oceláři Třinec, Český florbal a řada dalších.

Má zkušenosti s mentální přípravou sportovců během takových úspěchů, jako byly zisky titulů v nejvyšších soutěžích či triumfy na tenisových grandslamech.

TIP: Klikněte na fotku pro kompletní profil.