Jakých chyb se dopouštějí rodiče mladých sportovců, proč jsou tak škodlivé a jak je napravit. A k tomu komix o ukázkově chybujícím tatínkovi.
Aktualizováno - přidána bonusová 12. chyba.
Rodičovské rady mají často podobu koučování, a dítě je tak vlastně vedeno dvěma trenéry zároveň. Je velmi pravděpodobné, že trenér má svou vizi, rodiče mají jinou vizi, a mladý sportovec je v situaci, která je pro něj značně nepříjemná a matoucí. Navíc je pro sportovce mnohem přínosnější, když věci „zvládne“ sám. To, že mu bude neustále někdo radit, co a jak má dělat, povede k tomu, že na tomto vedení bude vždy závislý. Takto se z dítěte sebevědomá a silná osobnost skutečně nestane.
Rodič by měl být vždy připraven poskytnout radu, je-li o ní projeven zájem. Na žádost o pomoc by měl vždy zareagovat ochotně, ale zároveň si nebrat osobně, pokud o jeho rady zájem momentálně není. Od trénování jsou trenéři, nikoli rodiče.
Rodič je pro dítě vzorem, ať už chce, nebo ne. Pokud vyžaduje po svém dítěti něco, co sám nezvládá, nejenom, že to dítě nejspíše dělat nebude, ale navíc je to jedna z nejspolehlivějších cest, jak ztratit přirozený respekt.
Rodiče musí svému dítěti ukazovat a demonstrovat, jak se určité věci mají řešit, nikoliv mu na toto téma dělat přednášky. Pokud například rodiče po mladém sportovci chtějí, aby byl během výkonu pozitivní a snažil se, i když výrazně prohrává, musí jít příkladem. Ani při nevydařených výkonech na nich nesmí být patrná frustrace, rezignace či ztráta zájmu.
Jedna z nejdůležitějších mentálních schopností, kterou by měl každý sportovec mít, je schopnost objektivního sebehodnocení. Být bez emocionálních zkreslení schopen sebereflexivně zhodnotit svou výkonnost, své silné a slabé stránky, a stanovovat si odpovídající cíle, je klíčovou součástí sebevědomí. Rodiče by to měli mít na paměti vždy, když budou mít tendenci po velmi špatném výkonu přesvědčovat své dítě, že bylo nejlepší na hřišti. Druhým extrémem je pak nesmyslně přísné hodnocení, kterým se snaží někteří rodiče své dítě motivovat. Specificky to může být třeba situace, kdy rodiče neustále srovnávají dítě s jeho nejlepším životním výkonem, vedle kterého jsou všechny ostatní výkony neuspokojivé.
Rodiče se musí naučit být v hodnocení svého dítěte objektivní. Je samozřejmě vhodné zaměřovat se primárně na silné stránky mladého sportovce, ale ne na úkor vytváření nerealistické iluze. Vždy je potřeba zaměřovat se na pokroky v rámci individuální úrovně - raději než "dneska jsi byl skvělý, jsi naše malá hvězda" je vhodné poskytnout konkrétní pozitivní zpětnou vazbu, zaměřenou na jednotlivé dovednosti a jejich porovnání s předchozími výkony.
Nyní v prodeji!
Sport je záležitost dítěte. Jemu „patří“ daná sociální skupina, zážitky, vztahy, selhání i úspěchy. Rodiče často zapomínají, že samotné sportovní výkony tvoří jen jednu část komplexní mozaiky zážitků a zkušeností, kterými jejich dítě prochází. Mladí sportovci potřebují autonomii. Rodiče, kteří narušují osobní prostor svého dítěte (byť často nevědomky a s tím nejlepším úmyslem), mu zcela zbytečně připravují negativní emoční prožitky. Když například rodiče sledují trénink a hlasitě své dítě povzbuzují, jde sice z jejich strany o projev zájmu a podpory, ale pro dítě může jít o trapnou situaci.
Rodiče by měli nechat na dítěti, nakolik budou zapojeni do jeho sportovního života. Neměli by chodit kamkoli chtějí, kdykoli chtějí, a říkat cokoli chtějí, bez ohledu na přání dítěte. Je dost možné, že je pro dítě v daném vývojovém období nejpodstatnějším aspektem sportu jeho postavení v kolektivu, nikoli samotné sportovní výkony. Rodičovská snaha o podporu (přítomnost na tréninku, společné oslavy vítězství v turnaji, apod.) pak může být zcela kontraproduktivní.
Sportovec může podat nejlepší výkon ve své kariéře, a přitom prohrát. Dítě může udělat velký výkonnostní pokrok, ale být stále v týmu nejslabší. Pokud se rodiče soustředí na „vítězství“ a porovnávání s ostatními, vytvářejí podmínky, ve kterých úspěch nebude v rukou samotného sportovce.
Rodiče by měli vždy pohlížet na výkony svého dítěte skrze jeho individuální úroveň. Porovnání s ostatními dětmi (ať už pozitivní, či negativní) není efektivní metoda, jak podporovat další rozvoj. Proč není vhodné zaměřovat se u mladých sportovců na „vítězství“ a čím tento motiv nahradit jsem pak rozebíral v tomto článku.
Když se rodiče zaměřují převážně na to, co se dítěti nedaří, zahltí jeho pozornost věcmi, které se nemají opakovat. Sportovec, který se místo na samotný výkon soustředí na další a další chyby, které udělal, a které mu někdo stále dokola vyčítá, nebude podávat dobrý výkon. Navíc onu chybu, kterou mají rodiče tendenci svému dítěti vytknout, si nejspíše dítě samo moc dobře uvědomuje. Jediné, čeho tím tak dosáhnou, je zesílení negativních emocí, které dítě v takovou chvíli prožívá.
Pokud rodiče cítí potřebu pokřikovat na své dítě během zápasu/tréninku cokoli jiného než základní povzbuzení, měli by se držet jednoduchého pravidla – upozorňovat ho na to, co chtějí, aby zopakoval. Tedy na pozitiva. Zvláště v okamžiku, kdy mladí sportovci udělají chybu, je potřeba podporovat jejich schopnost takovou situaci rychle překonat. Jedním z nejlepších přístupů je pak i po celkově nepovedené situaci vypíchnout drobnosti, které se povedly. Další informace k problematice pozitivní a negativní zpětné vazby si můžete prohlédnout v tomto videu.
Fandit, podpořit a zatleskat v okamžiku, kdy se sportovci daří, je jednoduché. Stejně jako kroutit hlavou a nadávat, když se prohrává. Jestli by někdo neměl padat do tohoto stereotypního fanouškovského chování, pak jsou to rodiče.
Rodiče by měli své dítě podporovat a motivovat obzvláště ve chvíli, kdy je mu „těžko“. A v ideálním případě budou takto podporovat všechny snažící se mladé sportovce, nejenom své děti.
Dítě nesmí mít nikdy pocit, že je jeho vztah s rodiči jakkoli závislý na jeho sportovních výkonech. Pokud si tento dojem vytvoří (například proto, že když prohraje zápas, je jízda domů v autě vždy značně „napjatá“, kdežto když vyhraje, je atmosféra veselá a často ještě dojde na zastávku v oblíbené restauraci), vytváří to na něj obrovský tlak. Žádné dítě nechce riskovat, že jej jeho rodiče přestanou mít rádi a tento strach ze špatného výkonu pak může vést k tomu, že bude dítě před výkonem extrémně nervózní, případně již nebude chtít sport raději vůbec provozovat.
Rodiče by nikdy neměli jakkoli spojovat svůj vztah s dítětem s jeho sportovní výkonností. Musí dávat jasně najevo, že jeho sportovní výkony neovlivní ostatní aspekty jeho života. Pokud jsou rodiče do sportovní „kariéry“ svého dítěte natolik emočně zainvestovaní, že toto pravidlo nejsou schopni dodržet, je nutné přehodnotit současný přístup a jasně si stanovit priority.
Podívejte se na volně dostupný webinář Václava Petráše:
Všichni chtějí, ať mladí sportovci svou disciplínu "milují" a ať touha zlepšovat se vychází z nich samotných. Jenže se pak často snaží dětem tuto vnitřní motivaci naordinovat zvnějšku, skrze příkazy, výčitky, či neférové porovnávání. Mladý sportovec by měl trénovat kličky na dvorku za domem proto, že chce a že ho to baví, nikoli proto, že mu to rodič přikázal. To nemá s vnitřní motivací nic společného.
To, že má dítě i jiné zájmy mimo svůj hlavní sport, je dobře. Rozhodně nejde o důkaz "nedostatečné motivace". Dítě nemusí věnovat 100% svého času pouze jedné disciplíně a i tak se z něj může stát skvělý sportovec. Rodič by měl umožňovat a nabízet svému dítěti širokou škálu aktivit, ať už pohybových, či jiných. A zároveň je potřeba nechat dítěti aspoň nějakou formu svobody, aby si mohlo samo vybrat, jak naloží se svým volným časem. Autonomie totiž s vnitřní motivací úzce souvisí a když jí mladý sportovec vůbec nemá, dříve či později bude hrozit demotivace a vyhoření.
Když rodič zpochybňuje rozhodnutí či přístup trenéra před svým dítětem, výrazně tím snižuje šanci na to, aby jejich vztah efektivně fungoval. Jestliže dítě ví, že rodič trenérovi nevěří, může se to projevovat i v jeho vlastním postoji.
Pokud mezi rodiči a trenérem nepanuje vzájemný respekt, nejvíce na to doplatí mladý sportovec. Rodiče by měli před dítětem projevovat trenérovi důvěru a v případě nějaké nespokojenosti se pokusit záležitost řešit mezi čtyřma očima. Může být užitečné si připomínat, že jak rodiče, tak i trenéři by měli mít v mládežnickém sportu stejné cíle. Místo vzájemné kritiky by se proto obě tyto skupiny měly snažit najít společnou řeč.
Chyby ke sportu patří, a je zcela běžné, že se jich bude více objevovat v turnajích a zápasech, než na trénincích. Ale tento nepoměr "výkon dítěte na tréninku" vs. "výkon dítěte v zápase" může být zdrojem silných emocí pro jeho rodiče, kteří ví, že "má na víc". V této někdy až naštvané náladě pak mohou dítěti situaci vyčítat a dávat mu najevo, že je vina čistě na jeho straně ("Můžeš mi prosím tě vysvětlit, proč sis to vedení nepohlídal? Proč jsi najednou úplně přestal hrát? Jak můžeš ty údery nechávat tak krátké?"...).
Téměř žádný sportovec nechce chybovat. Pokud se rodiče pustí do takové komunikace, která má nádech "ty to snad děláš schválně", pouze to zbytečně rozvíří negativní atmosféru výčitek a pocitu křivdy. Rozhodně to nepomůže k tomu, aby si sportovec se situací příště poradil lépe. Rodiče by se tak i po té nejhloupější chybě svého dítěte měli snažit zklidnit (sebe i jeho) a připomenout si "nedělá to schválně" - pomůže jim to k efektivnější komunikaci. Více o tom, jak na tyto "hloupé chyby" reagovat, se můžete dozvědět v tomto videu.
Je jasné, že rodič své dítě velmi dobře zná. Ale to neznamená, že má telepatické schopnosti. S argumentem „já to na něm prostě poznám“ či „já vím, jak se cítí“ pak snadno skočí k závěrům, které nejsou podložené realitou. Zažil jsem pak scénáře, kdy na základě těchto rodičovských úvah skončilo dítě s daným sportem nebo bylo třeba donuceno změnit tanečního partnera, protože si rodiče chybně mysleli, že je problém někde, kde ve skutečnosti vůbec nebyl – pouze došlo k chybnému „čtení myšlenek“.
Řešení je v tomto případě zcela prosté – pokládat otázky a otevřeněji komunikovat. Pokud se rodič přistihne, že v sobě (či s někým) probírá vnitřní pochody svého dítěte, měl by se zastavit a raději zajít přímo ke zdroji. A následně respektovat, že pohled druhého člověka se může zcela lišit od jeho perspektivy.
- Mgr. Václav Petráš
Obrázky vytvořeny s využitím programu Stripgenerator.
"Je to první kniha, z mnohých, které jsem četl, kde poprvé vidím popsané to, co se mi děje v závodech. Jsem do toho úplně ponořený. Je skvělá! Díky!"
Klikněte na obrázek pro více informací o knize Psychologie vítězství!
Z dřívějších hostů: Tomáš Plekanec, Lucie Šafářová, David Svoboda, Kateřina Neumannová, Ilona Burgrová a další!
Autor knihy Psychologie vítězství. Od roku 2015 spolupracuje s HC OCELÁŘI Třinec.
Jeho služby využívají desítky sportovních organizací a individuálních vrcholových sportovců.
